Vojákem na částečný úvazek: Lékařské intermezzo II

Když nám na konci lékařských prohlídek sekretářka posudkové komise tvrdila, že nám posudky brzy doručí poštou, zřejmě to myslela vážně. Už začátkem dalšího týdne jsem dostal oznámení o dopise, který na mě čeká na poště. Na státní byrokracii slušný výkon.

Jak už jsem říkal, docela jsem na výsledky spěchal, takže ještě ten samý den večer jsem dopis otevíral. A  jak jsem mohl čekat, rozhodnutí komise bylo nečekané: Zdravotní klasifikace C, neschopen činné služby.

Tak nazdar armádo. Když jsem pak ale zasedl k počítači a po kratším hledání zjistil, že aspoň na klasifikaci B bych měl dosáhnout nejspíš i s jednou nohou dřevěnou, začal jsem tušit zradu. Druhý den ráno jsem proto opět stepoval před kanceláří posudkové komise a čekal na starou známou sekretářku. Ta projevila obdivuhodnou ochotu a už po pár minutách přesvědčování se uvolila nahlédnout do mé dokumentace, aby mi aspoň řekla, co je na mně tak zásadně zdravotně špatně: prý se v mém odběru krve objevila zvýšená hladina  jaterních enzymů. V tom okamžiku mi před očima začala defilovat ne zrovna krátká fronta dobře vychlazených Bernardů, které jsem zlomil večer před prohlídkami (»sakra, oni felčaři asi fakt vědí, co říkají, když zakazují před krevními testy pít«). Mile jsem se na paní sekretářku usmál a začal jí vysvětlovat, že jsem aktivním dárcem krve a že kdyby se mnou bylo něco v nepořádku, určitě by se to už dávno zjistilo (už rok jsem tam nebyl, ale účel světí prostředky, no ne?). Ona mi ale stejně mile vysvětlila, že s rozhodnutím komise ona nic nenadělá. „Tak mě prosím nechte promluvit si s panem primářem“ (předsedou komise). Sice chvíli praktikovala nejposvátnější a nejdůležitější povinnost každé sekretářky, tedy udržení všech otrapů mimo kancelář svého šéfa, ale nakonec podlehla a s poněkud nesebevědomým výrazem mě za panem primářem pustila. Náš rozhovor byl poměrně dlouhý, když ho ale shrnu, tak v podstatě mi vysvětlil, že moje jaterní testy odpovídají buď šedesátiletému havíři nebo dvacetileté smažce. A vzhledem k tomu, že na horníka podle něj nevypadám, nejspíš mám dost těžkou žloutenku. Z toho titulu bych se měl fofrem sebrat, přestat mu infikovat nemocnici a pálit pěkně do nejbližší hepatologické ambulance. Jo a ruku mi nepodal, asi to fakt myslel vážně.

Jemu se samozřejmě snadno řekne, že mám jít ke specialistovi. To, že specialista je na druhém konci města a já už měl být v práci, je pochopitelně jen můj problém. Ale řekl jsem si, že když už mám tu žloutenku, nejspíš mám dostatečný důvod se hodit marod a ty doktory si vyřídit. Takže další zastávka: Fakultní nemocnice Bohunice.

Když jsem dorazil na místo a vešel do čekárny, byl jsem nucen se smířit s myšlenkou, že pokud jsem dosud nemocný nebyl, teď už to mám jisté. Zajímalo by mě, jakým způsobem se dá racionálně zdůvodnit čekárna na infekčním oddělení. Ale o to asi teď nejde. O prohlídce samotné není moc co říct. Paní doktorka byla sice důkladná, mně ale šlo v podstatě jen o tu druhou sadu krevních testů. Domluvili jsme se, že se tam můžu za dvě hodiny stavit pro výsledky, takže jsem část dopoledne strávil objevováním krás téhle části Brna (mají tam moc hezký hřbitov) než jsem se vrátil do nemocnice a po uhrazení regulačního poplatku se dozvěděl, že nové testy mají všechny výsledky hezky v rámci referenčních mezí. S takto „překvapivým“ hodnocením jsem pálil zpět do Vojenské nemocnice za starou známou sekretářkou, abych se poradil, jak napsat žádost o přezkoumání mého posudku. Tiše jsem doufal, že by ji třeba mohla napsat sama, já bych ji jen podepsal a mohl to mít konečně z krku. Nevyšlo to.

Druhý den ráno, když jsem už zase čekal ve Vojenské nemocnici,  mi došlo, že můj původní cíl dostat se do Aktivních záloh  mi už v podstatě úplně zmizel z mysli a právě teď už jen řeším jednotlivé problémy prostě protože to jsou problémy a ty se řešit mají. Tohle byl taky první okamžik, kdy mě napadlo, že bych to nejspíš měl jednou všechno sepsat, aby to aspoň někteří z těch dalších naivků mohli mít o kousek snazší.

Abych celé tohle únavné líčení zakončil: asi o týden později mi zavolali rodiče, že mi přišel dopis z Vojenské nemocnice v Brně. Že na místě svého trvalého bydliště, které je cca. 200 km od Brna, už několik let nebydlím, to asi není třeba zdůrazňovat. Sice jsem v předtuše přesně tohoto vývoje sekretářku několikrát upozorňoval, že potřebuji rozhodnutí poslat na kontaktní adresu v Brně, nejspíš toho ale chuděra měla moc. Nutnost jet pro rozhodnutí až na divoký východ republiky definitivně pohřbila mé šance stihnout termín stanovený KVV. Když jsem jim tam ale o pár dní později své těžce vydobyté výsledky lékařských prohlídek donesl, aspoň trochu mě uklidnili zprávou, že pro rok 2010 byl už na stanoven druhý termín Kurzu základní přípravy (prý pro velký zájem; to jsou věci, co?). Nový deadline tedy zněl: 1. dubna 2010.