A je to tady. Tímhle dílem se konečně dostávám od popisu minulých událostí k současnému dění. Posledně jsem skončil popisem vyřizování (snad!) posledních byrokratických problémů s tím, že mě čeká už jen fasování výstroje a nástup do Vyškova.
Není to tak úplně pravda. Ještě jsem musel za svým zaměstnavatelem pro potvrzení o průměrné mzdě, které budu muset odevzdat při nástupu (po dobu cvičení mě platí Armáda, vzpomínáte?). Bylo z toho sice takové malé „povstání na mzdové účtárně“, ale nakonec vyplnění příslušného formuláře proběhlo bez komplikací (komentáře typu „Povolávací rozkaz? Proboha, to ještě existuje?!“, nebo prosté „Co to k sakru je?“ nepočítám).
Dnes (25. března) je to přesně čtrnáct dní, co jsem se konečně dostavil do Výstrojního skladu při KVV Ostrava, abych si převzal svou zbrusu novou a voňavou vojenskou výstroj. Než se dostanu k tomuhle rabování skladů, musím se ale zmínit o jedné zajímavosti, kterou jsem při svém kroužení po vojenských objektech zaznamenal. Já vím, že základním charakterovým rysem každého vrátného musí být pocit, že je tou nejdůležitější osobou v celé instituci, zdá se mi ale, že vojenští vrátní tento rys vypěstovali a rozvinuli do naprosté dokonalosti. Nejvtipnější na tom přitom je, že se vlastně ani nejedná o vojáky. Ostrahu vojenských objektů pro AČR zajišťuje společnost Vojenské lesy a statky, a. s. Tak například ten děda v zeleném (což je koneckonců popis hodící se na každého vojenského vrátného, kterého jsem poznal), který „hlídal“ ostravský výstroják, si usmyslel, že mě nepustí dál, dokud mu neřeknu heslo. Zřejmě mu to připadalo mimořádně vtipné, ale kdyby si mě nakonec nepřišel vyzvednout šéf skladu, který na mě chudák celou dobu, kdy jsem se s vrátným dohadoval, čekal o patro níž, nejspíš bych tam stál doteď. Mimochodem, kdybyste se někdy dostali do stejné situace, tak heslo je Vinetou. Ale já vám to neřekl. To víte, utajení.
Musím se přiznat, že na fasování výstroje jsem se docela těšil. Ani ne tak kvůli maskáčům (ty už mám koneckonců doma pěkně dlouho; sakra dobrá věc do lesa), jako prostě proto, že jsem neměl sebemenší tušení, co všechno mi budou chtít vydat a tak jsem byl prostě zvědavý. Nakonec se jako velmi taktické ukázalo rozhodnutí přijet do Ostravy pick-upem (tímto děkuji mému otci a dalším zúčastněným osobám za logistickou podporu), protože jsem nafasoval dvě kompletní sady maskáčů vz. 95 (kalhoty+zateplovací vložka, blůza, kabát+zateplovací vložka)+dvoje kanady, jeden pracovní stejnokroj, jednu sadu sportovního oblečení+boty, čepice, baret, šátky, šálu, hromadu ponožek, prádla a triček, malou a velkou polní a spoustu dalších drobností šlemi a opasky počínaje a otvírákem na konzervy konče (v případě zájmu se mi ozvěte a já dodám kopii přesných seznamů). Kdo by čekal Sa. 58 nebo aspoň UTON, byl by zklamán, já ale měl radost ze spousty nových hraček. Většina věci byla dokonce úplně nová, nic pak nebylo ve vyloženě špatném stavu. Žoviální pan výstrojář mi jen vytipoval několik věcí, které bych raději neměl ani rozbalovat, nedej bože se je snažit používat. Doporučil mi tak, abych si, pokud mám možnost, dovezl vlastní polní láhev, ešus a příbor (fasované jsou hliníkové). A ideálně taky koupil vlastní termoprádlo. Kromě toho taky označil všechny kusy vybavení, které podle řádů sice sebou mít musím, ale které nebudu vůbec potřebovat. Tak tomuhle říkám užitečné informace. Po kratším souboji se mi vše kromě bot podařilo narvat do taktéž nafasovaného jezevce (výstrojního vaku, ne toho zvířátka) a do velké polní. Takže sklad jsem opouštěl s velkou tornou na zádech, obrovským pytlem v jedné a botami v druhé ruce, intenzivně přemýšlejíc o tom, jak to všechno dostanu do Brna a hlavně, jak to pak dostanu z Brna do Vyškova.
Vzhledem k tomu, že doprava se relativně zdařila (vlakem sice nadvakrát, ale převezeno), tak v tomhle okamžiku moje lopotné líčení končí. Další plán je dělat si od 1. 4. pilně poznámky, abych tady mohl časem, až se zase dostanu k počítači, ventilovat další moudra. Teď mám jinou práci. Je čas jet si hrát na vojáky.
