Dopisy z Gottlandu VIII.

A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis osmý aneb modlitba za konec klidu v Česku

*** *** ***

      Milý Mariuszi,

      klid, kliďánko, klídek, klidně... napsals to moc hezky. Nebudeš se zlobit, když ti k tomu taky něco napíšu?

      Nuže, dokáže-li mě nějaká věta spolehlivě zneklidnit, pak je to výzva: „Zachovejte klid.“

      Nedokážu přesně vystopovat, kdy v našich dějinách zazněla poprvé, ale prokazatelně, a to jí nikdo neodpáře, hrála jednu z velkých, byť ne těch nejnápadnějších rolí ve dvou největších českých tragédiích posledního století.

      Mnichov a Srpen.

      15. října 1938 ji prezident Beneš pronesl k národu v závěru svého abdikačního projevu.

      21. srpna 1968 ji vysílal Československý rozhlas coby stěžejní doporučení občanům nevěřícně zírajícím na tanky dunící pod jejich okny. A v následujících dnech, týdnech a měsících ji po hlasateli opakovali Svoboda, Dubček, Husák, až nakonec zněla celou zemí.

      Aby bylo jasno, milý Mariuszi, mám hodně blízko k pacifismu. Dodnes nedokážu pochopit, jak jedna lidská bytost může jinou lidskou bytost uhodit, bodnout, pořezat nebo postřelit s vědomím, že to toho druhého bude bolet, že mu to ublíží. Dodnes jsem nevyrostla z předškoláckého přesvědčení, že by žádné války nemusely být; nikdo se přece nechce nechat zabít – a ve válce se zabíjí, takže by bylo jen logické, kdyby, když na to přijde, všichni jako jeden muž odmítli jít bojovat. A dodnes tak úplně nechápu, že to neudělají.

      Ale i já mám své ale. Jsem pacifista zpupný a nemíním se dát zotročit. A tak přestože mé sympatie k husitům nejsou bůhvíjaké, myslím si, že stát tenkrát u toho rozhlasového mikrofonu já, volám: „Hr na ně!“ a „Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme!“ Žádné: „Zachovejte klid.“

      Coby žákyni šesté třídy mi doma vyjevili, co se stalo v srpnu 1968. A jak se to dotklo naší rodiny. Musela jsem slíbit, že nikomu nic neřeknu, aby zase nedošlo k nějakému maléru.

      „A co jste dělali? Bránili jste se? Proč jste se nebránili? Proč se nikdo nebránil? Proč se armáda nebránila?“

      „Jsi blázen? Víš, co by to bylo? To bys chtěla, aby to tu dopadlo jako v Maďarsku?“

      „Jak to dopadlo v Maďarsku?“

      „Lidé se věšeli na lucernách.“

      To jsem samozřejmě nechtěla. V argumentační nouzi jsem uznala, že to asi ještě nemůžu pochopit, že jsem na to příliš malá. Ale stejně mě to štvalo. Tím více, že mi to bylo poněkud povědomé. No ovšem, Mnichov, o tom jsem pochopitelně slyšela už dávno předtím. Nejen doma, i ve škole. Mobilizace, demobilizace. Srdceryvné příběhy o plačících vojácích vracejících se domů bez jediného výstřelu.

      „Co bychom si pomohli, kdybychom se bránili? To bys chtěla, aby to tu dopadlo jako v Polsku?“

      „Jak to dopadlo v Polsku?“

      „Poláci se bránili a bylo mnoho mrtvých.“

      Ani to jsem samozřejmě nechtěla.

      Ale tím to pro mě neskončilo. Kdykoliv přišla v rodině řeč na jedno nebo druhé téma (a přicházela často, protože já se pořád ptala), maminka zdůrazňovala, jak se naši lidé zachovali moudře, když zachovali klid. Že jen díky rozvážnosti a ukázněnosti se zabránilo strašlivým krveprolitím. A stejný názor vyslovovali i lidé mimo rodinný kruh. Slib mlčenlivosti daný rodičům ohledně dopadů srpnové okupace na naši rodinu jsem totiž nedodržela. Nemohla jsem. V mých očích tehdy jednali čestně a já neodolala pokušení se tím chlubit. Považovala jsem je za hrdiny. A co že to udělali? Nic zvláštního. A jak se srpen podepsal na naší rodině? Nic moc, mohlo to být horší.

      Táta, ročník 1935, z velmi chudé rodiny. Zůstala velmi chudá i na přelomu čtyřicátých a padesátých let, v rozpuku budovatelského nadšení, kdy studoval na průmyslovce 200 kilometrů od domova; tak chudá, že na internátě jedl suché housky, když měl hlad, a pil vodu, když měl žízeň. Tatínka budovatelský optimismus chytil naplno, jako mladíček vstoupil „do strany“ a rozhodně tam nebyl jen do počtu. V letech před okupací zastával jakousi funkci v podnikové partajní struktuře. Coby přesvědčený komunista upřímně věřil, že pod vedením moudrých soudruhů ze Sovětského svazu spěje lidstvo k lepším, spravedlivějším zítřkům.

      Maminka, ročník 1940, nebyla přesvědčená komunistka. Maminka byla normální živá mladá žena a nějací komunisti jí mohli být ukradení. Z budovatelského úsilí a tatínkova schůzování měla srandu a až do svých 28 let se řídila radou svého otce, aby nevstupovala „ani k holubářům“, udílenou z pozice zapřisáhlého odpůrce jakéhokoliv organizovaného sdružování se s kýmkoliv. Jenže pak přišlo Pražské jaro a maminka chtěla „podpořit Dubčeka“, a tak do té partaje vlezla taky.

      A přijeli okupanti. Když se toho dne maminka s tatínkem (pěšky, protože nic nejezdilo, jak mělo) vrátili z centra, kde pracovali, domů na předměstí, stalo se to, o čem tatínek nikdy nemluvil a co znám jen z maminčina a babiččina vyprávění. Táta dostal vysokou horečku, vlasy mu stály na hlavě jako smeták a napůl v bezvědomí skrz drkotající zuby sténal: „Co nám to udělali, co nám to udělali. Já jsem jim přece věřil. Věřili jsme jim.“ Maminka se bála, že tatínek umře. Nebo že se přinejmenším zblázní. Neumřel. Ani se nezbláznil. Ale už se z toho nikdy úplně nevzpamatoval.

      V tuto chvíli je vedlejší, jak mohl být tatínek tak pitomý, že ještě v té době věřil v dobré úmysly a čisté srdce Sovětů. Důležitá jsou fakta. O něco později oba do příslušných formulářů u „prověrek“ napsali, že se vstupem vojsk nesouhlasí. Tatínek dokonce dvakrát, protože hodný nadřízený mu chtěl „pomoct“, a tak mu po prvním pokusu dal ty papíry ještě jednou, s nápovědou: „Tady ses asi spletl, soudruhu.“ A soudruh tatínek napsal podruhé totéž.

      Tátu z práce nevyhodili, jen ho zařadili do nižší platové třídy. Vyrazili ho toliko z partaje. Konstrukční kancelář přece jen nebyl zas až tak ostře sledovaný závod. Máma dopadla hůř, vyhodili ji i z té práce, v podniku zahraničního obchodu vyloučené komunisty netrpěli. Navíc se ji všude báli zaměstnat a stálé místo sehnala až několik let poté. Ale na kriminál to nestačilo. Leč na devastaci života, nutnost setrvat v nevyhovujících bytových podmínkách a na relativní chudobu v porovnání s většinou spoluobčanů ano.

      Přesto je maminka dodnes přesvědčená, že jak národ, tak ona s tatínkem udělali dobře, že zachovali klid. Maminka zachovává klid dodnes.

      Není to klid stoický. Není to klid zenový. Není to klid konfuciánský. Není to hluboký vnitřní mír bódhisattvy ani křesťanského světce. Není to klid vědoucího filosofa. Je to klid nasáklý strachem. Strachem z toho, co všechno by se ještě mohlo stát. Je to klid znehybněné kořisti, klid ochromení. Klid, pod jehož bodrou a rozšafnou maskou se skrývá panická, nepřiznaná a neúčinně zaplašovaná hrůza z toho, že by se NĚCO mohlo stát. Hlavně, ať se nic nestane. Jakékoliv „stávání se“, jakékoliv dění je nebezpečné.

      A přece se děje, milý Mariuszi. Děje se to nejhorší, co se dít může. Nehybnost. Hniloba. Ale není to plodné tlení, není to očišťující a pročišťující putrefakce Mistrů proměny, je to bezedná, nenažraná nicota. A její první obětí je naděje a víra.

      Proto nejsem a nemohu být klidná, milý Mariuszi. Jsem nervózní, vzteklá a euforická.

      Je-li Polsko paměť a hroby, milý Mariuszi, pak Česko je zapomnění a klid. Hroby nevedeme.

Dopisy z Gottlandu I. až VII.