Dopisy z Gottlandu IX.

A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis devátý aneb legendy o zbabělosti

*** *** ***

      Milý Mariuszi,

      chodíš-li v Česku do školy a hlad po poznání, dobré vychování či přísná paní učitelka ti nedovolí hodiny dějepisu úplně prospat, máš slušnou šanci dojít dříve či později k závěru, že nám všichni odnepaměti ubližovali. A že jsme pořád a čím dál tím vydatněji dostávali na frak: bitva na Moravském poli, bitva u Moháče, bitva na Bílé hoře. Poslední, v níž jsme bojovali sami za sebe, a ne za cizí vrchnost. A pak už jenom temno. Tři sta let. Potom krátký záblesk světla, dvě dekády, a potom zase temno, dost možná ještě temnější. (I když o tom druhém temnu se moje generace ještě učila jako o době prodchnuté příslibem těch nejsvětlejších zítřků.)

      A taky ti to začne připadat „nějaký divný“. Pravděpodobnost, že barák je plný zlomyslných padouchů, kteří nemají na práci nic jiného než ustavičně trýznit svého hodného a mírného souseda, není statisticky vzato bůhvíjak velká.

      A čím víc o historii svých předků přemýšlíš, tím citelnější pachuť se ti vtírá na jazyk. K čertu s tímhle nanicovatým národem, pomyslíš si. A s gustem si začneš malovat úplně jiný, „objektivnější“ obrázek českých dějin. A jsi-li jen trochu důsledný, nenecháš na nich nitku suchou.

      Najednou všude, kam pohlédneš, vidíš napříč stoletími jen hašteřivost, chytračení, kverulantství, změkčilost, zbabělost. A tam, kde je ani při nejlepší vůli vidět nemůžeš, tam, kde naopak chtě nechtě spatříš odbojnost, výbojnost a aktivní odpor, smeteš je ze stolu coby ubohé a směšné. O co se ti naivní šašci snažili? Což nevěděli, kde je jejich místo? Co vlastně dokázali? Nic! Jen to všechno ještě zhoršili. Kvůli Husovi se na nás naštval papež, kvůli 27 českým pánům, kteří se tak lehkovážně dali popravit, byl pak habsburský útisk o to silnější, kvůli obrozencům dodnes mluvíme česky (sic!), kvůli parašutistům vypukla heydrichiáda a byly vypáleny Lidice; a zástupcům protikomunistického odboje taky něco přišijeme, přinejmenším to, že svými neuváženými činy vnášeli nežádoucí rozruch do životů svých uvědomělejších příbuzných.

      Na jedné straně s trpkým úsměvem suše a „nezaujatě“ konstatujeme odvěkou porobivost tohoto národa a na straně druhé – opět s úsměškem, leč tentokrát pohrdlivým a zasvěceneckým – mávneme rukou nad těmi, kdo se s ní pokusili skoncovat. Nad těmi bláhovci, kteří nepoznali, že to beztak k ničemu nepovede.

      Svět je plný paradoxů. A tak se ofrňujeme nad „zbabělým“ Edvardem Benešem, že uposlechl, co mu nadiktovali z Mnichova, ale zároveň i nad Miladou Horákovou, která prý taky mohla mít víc rozumu a „přizpůsobit se situaci“, když viděla, že to Sověti nepustí a že definitivně nastalo další područí, nyní pro změnu ruské.

      A do toho hrozně rádi nadáváme na „typickou českou“ ublíženost. Ale – sakra práce – co když máme proč být ublížení? Uznávám, Bílá hora, to už je dávno, a do životní situace Husových současníků se člověk taky těžko vciťuje. A tak zůstanu ve 20. století, konkrétně u zbabělého Beneše a zbabělého Dubčeka.

      Ano, přiznávám, že ani jeden z těch dvou není zrovna mým idolem. Ale – byli oni skutečnými původci všeho toho zla? Mohl Beneš za zrod nacistické diktatury? Mohl Dubček za sovětskou okupaci? A jsou oni dva – jen a pouze, či aspoň převážně oni dva zodpovědní za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo?

      Víš, snažím se říct asi tolik: Stává se, že si jedna země usurpuje panství nad tou druhou. Je to blbé, ale stává se to. Jenže nám se v minulém století přihodilo ještě něco jiného než pouhá agrese některého ze sousedů: Dvakrát za sebou se na nás všichni, naprosto všichni, zcela ukázkově a bezprecedentně vykašlali. (A my si to dodnes nemůžeme zapomenout.) Že si Hitler v Mnichově nárokoval rozbití Československa, je jedna věc. A to, že mu to Daladier a Chamberlain odkývali a že nikdo (tedy žádný státník) v celé Evropě ani nepípl, to už je věc druhá. A že jim to nakonec – tedy těm nepípnuvším – nebylo nic platné, je samozřejmě věc třetí. A skutečnost, že to – světe div se – tentokrát nebyli Češi, kdo obětoval čest a příčetnost kvůli tomu, aby měl klid, je věc čtvrtá, věc, o níž se ovšem moc nemluví.

      Ano, můžu si myslet (a ano, myslím si to), že Beneš uposlechnout neměl. Ale zároveň vím, že to nebyl on, kdo se octl na tahu jako první. Že byl naopak až tím posledním; že vlastně neměl čím a kam táhnout. A že to nebyl jen Hitler a němečtí nacisté, kdo se o to postaral. Že mezi Hitlerem a Benešem svůj tah odehrálo ještě několik dalších hráčů.

      A o třicet let později? Ten scénář je hodně podobný. Na první pohled by se zdálo, že je tu jeden zřetelný rozdíl: V roce 1938 se nejdřív ostatní dohodli, že Československo bude obsazeno, a teprve potom se tak doopravdy stalo, kdežto v roce 1968 bylo nejdřív obsazeno, a až potom ostatní usoudili, že to tak nechají být. Jenže ono je to právě jenom zdání. Protože ti „ostatní“ se o tom, že to tak nechají i tentokrát, dohodli už předtím, dokonce už dvacet let předtím:

      Tohle je moje pískoviště, tohle tvoje. A když mi po tom mém nebudeš dupat a bořit mi bábovičky, klidně si na tom svém můžeš mlátit menší děti lopatičkou po hlavě. A co lopatičkou – třeba i krumpáčem. Jo, a hele, domluvíme se, že když na to přijde, tak já se náležitě pohorším a vyvěsím pár protestních transparentů, chápeš, to prostě musím, to by bylo fakt divný, kdybych neudělal ani tohle, no uznej, ale ty to nebudeš brát vážně a nemusíš se znepokojovat, protože budeš vědět, že je to jen součást hry.

      A víš, co je na tom zajímavé? Zatímco v tom prvním případě Češi a Slováci kromě vzteku na Hitlera a strachu, co se bude dít dál, pociťovali i opravdové zklamání z toho, že je přátelé, jimž (byť možná trošku naivně) důvěřovali, v těžké hodince opustili, v tom druhém už většinu z nich ani nenapadlo, že by se jich někdo zvenčí mohl aspoň pokusit nějak účinně zastat. Samozřejmě, že se vedly takové ty řeči, že to tak Amerika nenechá a něco se třeba stane, ale nebralo se to jako reálná možnost. Noviny se neplnily roztrpčenými články, že se za nás nikdo nepostavil, a ani prezident nepronesl projev, v němž by hořce konstatoval, že jsme „byli všemi opuštěni, zůstali jsme sami.“

      A víš, co je ještě zajímavější? Ani v jednom z obou případů nepřišlo Čechoslovákům na mysl, že by se na „ty druhé“, na ty, co jen tak přihlíželi, mohli doopravdy zlobit. Že by jim to mohli vyčítat, že by si mohli říct: „Tak tohle vám nezapomeneme!“ Tahle eventualita do vědomé psýché našich národů vůbec nepronikla.

      A tak zbabělý Beneš a zbabělý Dubček vyplňují naše zorné pole tak dokonale, že nezbabělý zbytek „té lepší“ Evropy se už za nimi nemusí ani nějak moc krčit a maskovat se větvičkami. A přitom situace, v níž se tito dva proslulí třasořitkové octli, se nápadně podobá situaci člověka, jemuž vjede na zahrádku deset bagrů a do baráku mu začnou bušit bourací hrušky, a on se zbaběle běží schovat do sklepa, zatímco jeho zmužilí sousedé postávají na balkónech svých domů a uvážlivě to všechno pozorují.

Dopisy z Gottlandu I. až VIII.