Dopisy z Gottlandu IV.

A to je ta strašná země, země česká, průšvih můj? Dopis čtvrtý aneb čeští velikáni a německý zelinář.

*** *** ***

      Milý Mariuszi,

      každý národ má nějaké ty velikány. Nevím jak v polštině, ale v češtině je slovo velikán z těch, jež tě do chřípí udeří silným závanem naftalínu. Velikáni, to jsou všichni ti hrozní, moudře se tvářící dědci. Bab je méně. Velikán se pozná podle toho, že jsou mu věnovány rozsáhlé pasáže v učebnicích. A velikán, ten nefalšovaný, má tu vlastnost, že se do těch učebnic uplacíruje v každém režimu. Pro příklad: Smetana, Čapek, Němcová, Komenský, Hus.

      Jsi-li občanem USA, Německa či Itálie, jaksi samozřejmě předpokládáš, že tvé velikány zná půlka zeměkoule. Každý přece ví, že žil byl nějaký Goethe, Franklin či Leonardo. Jsi-li Čech, předpokládáš o těch svých totéž, ale asi tak do třinácti, čtrnácti let. Potom buď na vlastní kůži zjistíš (skvělou příležitostí jsou výměnné studentské pobyty), nebo ti nějaká dobrá duše ve snaze ozřejmit ti, že císař je nahý, vyjeví, že Čapka tam venku nikdo nečte, o Smetanovi nikdo neslyšel a Husa že zná možná pár církevních vzdělanců:

     „Co si myslíš, simtě! Co by se starali o nějakýho Dvořáka, když maj Wagnera. Nehledě na to, že tam pro ně jsme všichni jedna banda – Čech, Polák, Rusák nebo Křovák – tohle oni nerozlišujou, pro ně je to všechno stejná verbež. Tak jakejpak velikán, směšnej trpaslík to je.“

      Pro puberťáka není naléhavějších slov než: Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali, přede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, učenci lhali, po léta za nos mě vodíce... A vůbec nesejde na tom, že tyhle Gellnerovy verše většinou ještě ani nezná a na poezii jako takovou kašle. Sladkých něco málo -náct je totiž věk, kdy máš – namnoze oprávněný – pocit, že s tebou odjakživa všichni jednali jako s blbečkem, že moudra, která ti předkládali, platí jen v pohádkách pro děti. Jakákoliv absolutní negace jakékoliv až dosud neotřesitelné pravdy je vítaná jako průtrž mračen po dvouměsíčním suchu.

      I já jsem tedy tenkrát „revolučně“ usoudila, že je to má vina, vina mého umrněného a nemožného národa, že pár set kilometrů směrem na Západ nikdo neví, kdo to byl Bedřich Smetana. I já jsem si „dospěle a bez iluzí“ přiznala, že ten Smetana je tak bezvýznamný, špatný nebo aspoň sotva průměrný skladatel, že si ani on, ani já, ani můj národ nezaslouží, aby ho někdo znal. A že stejně tak je čistě naše chyba a ostuda, že si francouzský bankovní úředník nebo italský uzenář myslí, že Československo je součástí Sovětského svazu a leží někde v Jižní Americe.

      A o několik let později jsem zažila kulturní šok. V létě jsem se svým přítelem vyrazila stopem na Západ. V roce 1993, v roce svých dvacátých narozenin. V Německu nás nabral muž s dodávkou, zelinář, a hodil nás odkudsi, už nevím přesně odkud, pár desítek kilometrů do Norimberku. Byl to blbý stop, protože nás vysadil v centru, a v centru dalšího stopa nechytíš. Zelinář, milý pán ve středním věku, se na nás celou dobu usmíval. Bodře, blahosklonně. A zeptal se na to, na co se lidi, kteří berou stopaře, ptají vždycky. Odkudpak jste, mládeži? Z Prahy. Á, Praha. Takže z Polska, že jo? Ne, z České republiky. Jo táák... A pak povídal ještě něco.

      Milý Mariuszi, bylo to hrozné. Zase ten zatracený stud. Ano, je to pravda, tady je důkaz, jsme úplně bezvýznamná země, jsem chudák k politování, stydím se a mám proč.

      Chvíli nato jsme vystoupili v Norimberku před hradem. Aby nás vzal další stop, museli jsme se vrátit zpátky na výpadovku. Pěšky. S dvacetikilovými krosnami na zádech. Několik kilometrů. Docela dost kilometrů. Norimberk je velké město. Byli jsme naštvaní. Na chlapa, že nás vyklopil tak nemožně, i na sebe, že jsme se včas neozvali. A možná díky tomu se TO stalo:

      Jak prosté! Vždyť ona existuje i druhá možnost. Že není má vina, vina mého národa, jeho dějin, mých předků, že německý zelinář z Norimberku neví, že Praha není v Polsku. A sice že člověk, který neví, jak se jmenuje hlavní město sousedního státu, jehož hranice leží necelých dvě stě kilometrů od jeho bydliště, je prostě pitomec. Totální ignorant. Hovado. A tváří-li se přitom blahosklonně, je hovado tuplovaný.

      Poprvé v životě jsem neměla pocit, že se mám stydět za to, že jsem z Čech. Poprvé jsem si dovolila nabýt dojmu, že stydět by se měl někdo jiný. A zároveň s tím jsem pocítila i zvláštní, nečekanou úlevu: Ano, císař JE nahý; až na to, že tím nahým císařem je úplně někdo jiný, než mi říkali.

      Možná se divíš, milý Mariuszi, proč z toho dělám takovou vědu. Ale věř, že pro mě bylo toto zjištění naprosto epochálním objevem.

      Najednou mi tu něco nesedělo: Náš národ nerozpoutal holokaust, nevyprodukoval Stalina ani Hitlera, netrýznil národy sousední. A přesto se za sebe stydíme. Leckterý Čech, když  někam přijede – čím západněji, tím spíše – a je dotázán, odkud je, nesměle pípne, že z České republiky. Omluvně.

      Ne, nemyslím, že by musel hned mávat praporem, stavět se do pozoru a bít v prsa: „Pozor, já jsem z Česka, a kdo je víc!“ Ne, stačilo by to říct normálně, bez uzardění, bez sklopeného pohledu, přibližně stejně jako: „Dobrý den, paní Nováková.“

Dopisy z Gottlandu I.

Dopisy z Gottlandu II.

Dopisy z Gottlandu III.