Dám si chleba s bramborem...

...zapiju to mlíkem. Aneb: chléb + mléko + brambory + zelenina + ryby = strava chudých.

Tedy aspoň podle představ toho, kdo tenhle soupis daňových výjimek vymyslel. Ejhle – i ve vládě se najdou romantici, chtělo by se zajásat. V jejich citlivých duších zřejmě zanechala nesmazatelné stopy četba klasických sociálních dramat 19. století. Namátkou bych tipovala Zolův Germinal nebo Dickensova Olivera Twista.

Bohužel však musím konstatovat, že zas tak pozorně nečetli, a pokud ano, zapracovala i v jejich případě selektivní paměť. Jinak by totiž věděli, že Zolovi horníci si krom peněz na brambory dokázali vyšetřit i pár měďáků na to, aby se mohli na tancovačce zlít lacinou kořalkou.

Ale dost možná ta díla navrhovatelé neznají vůbec a jejich výběr „privilegovaných“ potravin jde jednoduše na vrub toho, že i v jejich myslích se zabydlel rustikální obrázek sice nemajetného, leč růžolícího zástupce lidu robotného, doširoka se usmívajícího nad mísou žluťoučkých, šnytlíkem posypaných brambor a krajáčem čerstvě nadojeného mléka.

U Joviše! Viděli jste někdy dnešního chuďasa (nebo možná spíš toho, kdo se za něj jaksi apriori považuje)? V horším případě postává před konzumem a přihýbá si laciné branické desítky, v tom lepším (i když – bůh suď) stojí v Tescu frontu na umělohmotné a syntetickou vůní špekáčků aromatizované cosi.

Chudý člověk, holenkové moji, kupuje salám, který by ani pes nežral, protože jemu – na  rozdíl od nás – nevyhasly sebezáchovné instinkty.  Chudák bere čokoládu s pětiprocentním obsahem kakaa, která se vlastně ani „čokoláda“ jmenovat nesmí a kupodivu ani nejmenuje, což je ale lidem jedno, protože – je to přece hnědé a placaté, tak co by to asi bylo, že... a stojí to osm devadesát! Vybírá si bramborové lupínky za pětikačku, a nic mu nevadí, že ji ve skutečnosti utratí za bramborovou moučku z osmdesáti procent nasáklou přiboudlým rostlinným tukem. Sahá po jogurtech za necelé čtyři koruny, po pišingrech za tři pade a po víně za tři pětky.

Než svůj vozík dotlačí k pokladně, je co do množství zatěžkán natolik, jako by šlo o týdenní nákup pro osmičlennou rodinu. Nato se – vidinu hojného stolu před očima a čtyři šustivé igelitky v rukou – ubírá k domovu.

Tak podívejte, milí zlatí vládní romantici: Chcete-li skutečně chudému člověku prospět, naučte ho číst a počítat. Dyskalkulikovi můžete případně přispět na kalkulačku a vetchozrakému na brýle. Prostě nějak zařiďte, aby si dokázal přeslabikovat složení potravin a spočítat například to, že – přepočteno na náklady:

2 fujtajblové špekáčky + 2 kakaaprosté čokoládové tyčinky + 4 drobivé rohlíky + 1 pochybná kobliha + 1 slané krekry za šest pade + 1 litr obílené vody vydávající se za mléko = stopadesátigramová roštěnka z opravdové krávy + porce brambor od sedláka.

A zároveň mu laskavě odtajněte, že méně opravdu někdy znamená více, což se zde konkrétně projevuje tím, že menší množství kvalitního jídla nasytí víc než trojnásobně větší porce pseudopotravin; ta totiž jenom zaplácne žaludek.