Lidé jsou závistiví. Někteří jsou prý schopni člověku závidět i hezké počasí na jeho pohřbu. Při něčem podobném jsem přistihl sám sebe. Bylo to na pohřbu mého známého.
Kostelík v Dolních Počernicích byl nacpán k prasknutí. Před kostelem ještě čekalo několik desítek těch, kteří se dovnitř nevešli. Všichni přišli proto, že zemřelého dobře znali. Přede mší svatou k přítomným promluvil syn zesnulého. Mluvil pomalu, spatra, nic nevynechal. Bylo to úžasné svědectví o jednom životě, o jedné rodině, o jedné obci, ve které žili. Celou řečí prostupovala vděčnost a naděje.
Po mši se vydal průvod z kostela na hřbitov. Vepředu jeli tři jezdci na koních, za nimi šel průvod ministrantů, pak byla nesena rakev a za ní šlo několik set lidí. Za doprovodu kytary zpívali. Pohřeb nebyl ani tak smutný. Byl opravdivý. Byl správný. Byl důstojný. Byl takový, jaké mohou křesťanské pohřby být.
Zemřelý se jmenoval Tomáš Jirsák. Přinášel do svého okolí vždy klid. Byl vzorným mužem, otcem, dědečkem, křesťanem, vědcem i politikem. Byl předsedou KDU-ČSL v Dolních Počernicích a dlouholetým zastupitelem a místostarostou.
Kéž bychom se všichni snažili, aby náš pohřeb vypadal podobně. Naše životy by se dramaticky proměnily. Na čem opravdu záleží? Na penězích? Na moci? Na vynucené autoritě? Kdo na tomhle pohřbu byl, všechno viděl. Záleží na rodině, na přátelích, na pracovitosti, na poctivosti, na dobré pověsti.
Tomáši, ten pohřeb jsem Ti fakt záviděl.
