Dostanu na hubu nebo panáka?

„Promiňte, mohl bych se hostů optat, jestli nejsou z Prahy 7?“ ptám se slečny na baru. „Jo, ale nevím, jestli se s Vámi  budou bavit“ dostávám povolení.

Pozdravím. Začnu vysvětlovat, co mne večer přivádí do holešovické hospody sbírat podpisy pod žádost o místní referendum: „Praha 7 chce postavit novou radnici téměř za miliardu. To je na jednoho úředníka 5 milionů korun. Rádi bychom, aby se o tak obří investici v nejmenší pražské městské části vypsalo referendum. To by mohlo náklady omezit na polovinu. V Praze 8 to občané neudělali a nyní trpce litují. Je to i na internetu, ale podepsat se to musí na papír. Po Praze 7 je několik sběrných míst…“ Po mém úvodu se slova ujme čtyřicátník v čele stolu. Projektu nové radnice fandí. Zná firmu, která pronajímá kanceláře a žije z toho. Namítnu, že Praha 7 není schopná pronajmout ani prodejnu Baťa na ulici Milady Horákové, nebytové prostory městské části mnohde zejí prázdnotou a že si nejsem jistý, že stavbou čtyřikrát větší radnice, než je zapotřebí, se to změní. Atmosféra zhoustne. Muž přejde do tykání a vyhrožuje: „Hele, ty tady mateš lidi. Tak nashledanou! Nebo ti mám pomoct?“ Nedám se a oslovím ještě jeden stůl. Nemá to ale cenu. Za křiku odcházím pryč. Ještě bych mohl dostat pěstí. Pro jistotu si v mobilu připravím číslo na policii, aby bylo první, které se vytočí.
Otevírám dveře malé vinárny. Rozpačitě zdravím. Najednou jsem rázně přerušen: „A kde jste byl, když se upravovalo Řezáčovo náměstí za 22 milionů korun?“ Bráním se, že nejsem blanický rytíř a že jsem tady kvůli tomu, aby nebylo hůř a také že nejde dělat referendum o každém předraženém projektu v Praze 7. „Vždyť to tam vypadá jak v koncentráku,“ nedá se odbýt energická žena. Vysvětluji, že mne výsledek na Řezáčově náměstí nepřekvapuje. Nebyla žádná architektonická soutěž. Osloven byl evidentně nějaký kameník vlastnící dlaždičskou firmu. Když se debata stočí na projekt nové radnice, přibývají pod žádostí o referendum podpisy. „Jen prosím čitelně, aby to pan starosta přečet,“ připomínám a s poděkováním jdu dál.
Na ulici mne zastaví soused:  „Zajděte za mým bratrem. Najdete ho v kavárně za rohem.“  Je už pozdě. Přece vyrazím. Diskuse je důkladná. Probíráme každý řádek žádosti o referendum. Nakonec všichni podepíší: „Jak jsem ateista, vy byste měl mít svatozář, že tomu věnujete čas, můžem Vám nějak pomoct?“ Vysvětluji, že je možné si archy z internetu vytisknout a pak mne kontaktovat, že si pro ně přijedu. V tom přede mnou přistane první panák od majitele kavárny. Dopiju, děkuju, zvedám se. „Počkejte, ještě jsme neskončili, půjdeme dál.“ místní štamgast rozhodl, že mne protáhne oblíbenými hospodami. V každé získám několik podpisů a něco „na zahřátí“. Na konci štace si připadám jako o velikonočním pondělí. Ráno je těžké, ale referendum je zase blíže svému vyhlášení.
Jan Čižinský, předseda KDU-ČSL v Praze 7 a iniciátor referenda, www.referendumpraha7.cz