První československý prezident Tomáš Garrique Masaryk bývá spojován s heslem „nebát se a nekrást,“ kterým podmiňoval úspěšnou existenci nezávislého československého státu. Toto heslo se během poválečného převážně socialistického budování přeměnilo na „nebát se krást“. Porevoluční léta se pak postarala o další změnu. Masarykovské heslo se v případě mnohých lidí ustálilo ve tvaru „bát se nekrást“!
Podle odhadů se v České republice při korupčním jednání rozkrade kolem jednoho sta miliard korun ročně. To je na každého obyvatele deset tisíc za rok. Jde tedy o velkou součást národního hospodářství. Jak je možné, že takovéto peníze mizí každý rok v kapsách zlodějů a přitom zatím nebyla do protikorupční sítě chycena žádná „větší ryba“?
Situace by se dala ilustrovat právě heslem „bát se nekrást“. Mnoho lidí se s korupcí a korupčním chováním setkává a na korupci se při své práci osobně podílí. Dělají to ze strachu. Bojí se, že přijdou o práci. Děsí se ztráty prestiže. Strachují se o své nesplacené hypotéky. S výrazem „těch, co vědí“ sami sebe přesvědčují, že boj proti korupci je zbytečný a že jsou jen malým kolečkem v soukolí. Opakují si, že jsou zodpovědní za své zaměstnance a připadají si jako chudáci, protože hlavní užitek plyne někomu dalšímu. Bojí se svých šéfů a známých, kteří v tom jedou také. Jsou mnozí, kteří něco tuší, ale raději se neptají. Kdo se moc ptá, moc se dozví. A kdo se dozví příliš, je nebezpečný. Někteří si léčí své svědomí tím, že vědí tolik, že kdyby něco řekli, ohrozí sebe i své blízké.
Je mnoho těch, kteří by mohli promluvit. Proč mlčí ti, kdo již jsou v důchodu? „Bál jsem se a proto jsem kradl“ by mohlo být doprovázeno rozkrytím korupčních sítí. Korupčníci by neměli ve stáří požívat úcty svého okolí.
Korupcí jsou rozkrádány naše společné peníze. Ty pak chybí tam, kde jsou potřeba. Na jednu oblast bych rád upozornil. Obyvatelé České republiky jsou mezi 13 procenty nejbohatších lidí na světě. A kolik dáváme peněz na pomoc těm nejchudším zemím? Pět set milionů korun ročně. Tedy každý z nás dává nejchudším zemím pouhou padesátikorunu! Každý z nás se může podílet na tom, aby se poměr padesátikoruny na pomoc nejchudším a desítky tisíc na korupci zvolna obracel.
„Kdo nekrade okrádá svou rodinu“ říkalo se před rokem 1989. I v dnešní době si větou „musím živit rodinu“ omlouvají mnozí lidé den co den sami před sebou svůj podíl na korupci. A přitom by bez nich korupční sítě nemohly fungovat.
