Před třemi roky zemřel antropolog Emanuel Vlček

Nesmazatelně se zapsal do historie hledání pravdivé podstaty nejstarších českých dějin. Před třemi desetiletími zveřejnil výsledky svého antropologického výzkumu nejstarších Přemyslovců, odlišné od dodnes uplatňovaného oficiálního výkladu.

V životě občana E. Vlčka se odráží česká historie 2. poloviny 20. století. Narodil se 1. 3. 1925 a za války mu jeho otec zajistil vyřazení ze seznamu lidí pro totální nasazení do Velkoněmecké říše. Po válce vystudoval antropologii na Univerzitě Karlově. Za Pražského povstání v roce 1945 byl raněn u jedné z barikád a v roce 1968 za sovětské okupace ošetřoval raněné u Národního muzea. Během následné normalizace byl zbaven své funkce vedoucího antropologického oddělení v Národním muzeu a posléze byl jako nepostradatelný odborník vzat na milost.

V životě výjimečně schopného odborníka E. Vlčka se odráží celkem běžný vývoj každé podobné výrazné individuality. V roce 1955 byl pověřen výzkumem ostatků našich panovníků a významných osobností. Mimo mnohé jiné činnosti, například přednášení antropologie na bratislavské universitě J. A. Komenského a paleontologie člověka na Univerzitě Karlově v Praze, napsal několik desítek knih.

Jednou věcí se však odlišil od jiných významných kapacit ve svém oboru. Při určování dožitého věku prvních Přemyslovců, jejichž antropologický výzkum vedl, použil výsledky tehdy nepříliš ověřené Gustafsonovy metody. Původní Gustafsonova metoda spočívající na změnách vztahu šesti bodů sledovaných na rozřízlém zubu byla ověřena na soudobých populacích. Na paleoantropologických nálezech se dá Gustafsonova metoda ověřit obtížně, protože nejsou známa všechna data osob zemřelých před tisíci lety.

Když Vlček před třiceti lety zveřejnil, že kníže Vratislav se dožil čtyřiceti šesti let, oproti předpokládaným třiceti třem, sv. Václav čtyřiceti dvou až čtyřiceti pěti, oproti dvaceti osmi a Oldřich čtyřiceti dvou oproti padesáti devíti, zvedla se ze strany historiků vlna odporu proti správnosti použité metody. Nyní se však ukazuje, že tyto výsledky byly skutečně obrovským úspěchem moderní vědy a jsou výjimečně přesné. O Vratislavovi po úpravě ročního data víme, že zemřel 21. 2. 928, kdyby se narodil na podzim, dožil by se o několik měsíců méně nežli čtyřiceti šesti let. Prof J. Kilian v rámci výzkumu E. Vlčka stanovil Gustafsonovou metodou dožitý věk 45.7 ±5,9 roku. Totéž se opakuje u kněžny Ludmily, zemřela 15.-16. 10. 928 v šedesáti osmi letech, a kdyby se narodila na jaře, byl by údaj 68,5 ±5,6 roku opět neuvěřitelně přesný.

Jednu chybu ovšem E. Vlček udělal, a to když historici jeho výsledky zásadně odmítli a on na jejich obhajobu zůstal zcela sám. V dobré víře, že i historici odvádějí bezchybnou práci tak jako on, pokusil se své zjištěné dožité věky zařadit do oficiálně uznávané chronologie. Tímto dáváním dohromady hrušek s jablky došel k nepřijatelné sestavě dat. Oprávněně ji historici odmítli a tím také došlo ke znevážení jeho skvělé práce antropologa, což trvá dodnes. U světově uznávané kapacity v oboru antropologie zjevně došlo na přísloví „Doma není nikdo prorokem“ a dodejme „v Čechách obzvláště ne“.

Emanuel Vlček sice 24. 10. 2006 odešel z tohoto světa, ale neodešla s ním jeho vynikající práce. Použijeme-li další přísloví „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“, je jasné, že se dočkáme úplné rehabilitace zjištěných dožitých věků prvních Přemyslovců a jejich identifikace. Pravda vždy nakonec vyjde najevo, byť jí to někdy déle trvá.