Nemám vůbec nic proti konání poutí do Staré Boleslavi. Naopak přeji každému jeho osobní prožitky ve víře, stejně jako každému v jeho osobním počínání. Jiné to je s uznávaným výkladem o historii spojené se skutečným knížetem Václavem, který budeme opět poslouchat při sledování pořadu Dvojí život knížete Václava v České televizi.
Samotný pořad je udělán celkem pěkně a pro diváky přístupně, vlastní předsevzetí, oddělit skutečného knížete od pozdějšího kultu ale vůbec nenaplňuje. Přední odborníci z oborů historie a archeologie zde pouze opakují ustálený výklad o knížeti Václavovi, který je vlastně jen další novodobou legendou, která s realitou nemá skoro nic společného. Tvůrci pořadu si také měli nechat výsledné provedení zkontrolovat od někoho, kdo historii rozumí.
Ve 3:10 minutě pořadu slyšíme o konci Velké Moravy a Cyrilometodějské tradice a návratu k uctívání posvátných pramenů a stromů (!), zároveň se díváme na kresbu hradiště Stará Boleslav založeného pravděpodobně až v roce 930. Dále slyšíme o prvopočátečním křesťanství v Čechách vázaném jen na nejvyšší vrstvu, ale vidíme základy budečského kostela až z 2. poloviny 10. století (3:46). Při popisu domnělé přemyslovské středočeské domény sledujeme kresbu dvorce na velkomoravském hradišti Pohansko (8:23). Při vypravování o sv. Ludmile se dozvídáme, že počátek jejího kultu spadá až do 10. století, tedy nikoliv do doby života knížete Václava. Každý školák přitom ví, že Václav žil právě v 10. století (15:37). Z úst jednoho pražského profesora slyšíme, že Boleslav začal jednat v 60. letech 10. století o založení pražského biskupství s papežem Janem VIII (33:17). Tento papež se u nás ovšem proslavil vydáním listiny Industriae tuae v roce 880, ve které schválil užívání staroslověnské liturgie na Velké Moravě.
V závěrečném souhrnu svého článku o rotundě sv. Víta jsem po vysilujícím archeologickém rozboru napsal zlehčující formou pasáž o absurdnosti stávajícího a uznávaného výkladu o knížeti Václavovi. Dovolím si ji zde uvést:
Již dvě stě let trvá snaha vytvořit podobu života skutečného knížete Václava (897–asi 939) oproštěné od legendárních schémat o národním světci sv. Václavovi. Bohužel se to tzv. oficiálnímu či uznávanému výkladu dosud příliš nepodařilo a je zcela nelogickým konglomerátem nedoložených myšlenek a legendárního podání. Nejsou nic platné věcné údaje z legend jako například, že Václavovi bylo 18 let, když zemřel jeho otec, Václavovi tehdy prý mělo být asi 13-14 let. Ani údaj z Widukindovy Kroniky Sasů, že Boleslav udeřil svého bratra v roce 936, se nebere vážně a Václav měl být zavražděn roku 935. Je úplně jedno, že podle téže kroniky se teprve roku 929 Václav poddal Jindřichovi I. Ptáčníkovi a již kolem roku 925 měl Václav začít stavět rotundu sv. Víta, aby měl kam uložit jeho ostatky darované Jindřichem. Václav byl tedy jasnovidec a předpověděl, že se jednou bude v legendách psát o jeho obdržení ostatků sv. Víta od Jindřicha I. Ptáčníka. Saský král Jindřich I. to zřejmě neměl v hlavě zcela v pořádku. V roce 929 měl s bavorským vévodou Arnulfem nečekaně zaútočit na Čechy a porazit Václava. Při útoku prý měl sebou pro Václava vzácný dar, ostatky sv. Víta. Je přitom úplně jedno, že o darování ostatků sv. Víta se popleteně zmiňují až legendy ve 13.století. Nejvýznamnější český panovník 10. století Boleslav I. je také považován za blázna. Měl se prý zasazovat o šíření Václavova kultu již tři roky po tom co ho zavraždil, aby tím podpořil vznik pražského biskupství. Tato jeho údajná snaha udělat ze sebe navždy ukrutného bratrovraha a veřejné zdůrazňování, že je neoprávněným uzurpátorem trůnu, je považovaná za prozíravý státnický čin.
Sněm pražských předáků prý byl přísnou komisí sociálního odboru MÚ, protože odebral kněžně Drahomíře jejího syna Václava a předal jej do výchovy jeho babičce kněžně Ludmile. Novodobá legenda nemá valné mínění ani o obou těchto kněžnách. Byly to prý hašteřivé ženy pravidelně sledující zpravodajství v televizi a sotva byly bez chlapa, hned začaly vytvářet rozdílné koncepce o politické orientaci Čech a nakonec se kvůli tomu pobily. Kníže Václav dokonce měl již být Járou da Cimermanem. Při svých návštěvách Cách (!) se prý zhlédl ve zdejší korunovační kapli P. Marie postavené na osmiúhelníkovém půdorysu. Když pozvaní stavitelé předložili stejný projekt, pronesl kníže Václav památnou větu: Proč bychom stavěli kostel tak ošklivý, německy hranatý, udělejme jej hezky česky dokulata! Kníže Václav alias Jára da Cimerman se tak stal vynálezcem rotundy. Bohužel i s tímto vynálezem přišel pozdě, protože rotunda se dostala do Čech z Moravy již za jeho děda knížete Bořivoje. Jára da Cimerman alias sv. Václav byl prý mimořádně vzdělaný, uměl číst a psát latinsky a staroslověnsky. Zřejmě byla na Pražském hradě veřejná mezinárodní knihovna, kam si chodil půjčovat knihy. Umět psát se mu hodilo při rozdávání almužen, ušetřil totiž za sekretářku a korespondenci si vyřizoval sám.
Historici se nechají jen velmi neradi omezovat ve svých spekulacích, například vědeckými výzkumy, a tak i věk plnoletosti prý nebyl pevně stanoven a plnoletost se veřejně dokazovala „dokonalostí přirození". Takže, po tom co se Václav naučil číst a psát, ukazoval na sněmu chlupatého pindíka jako doklad svého nároku na knížecí stolec. Toto se ovšem píše jen v odborné literatuře, protože například do ženských časopisů by se něco takového příliš nehodilo. Naopak by se do nich hodilo to, co nám dosud historici o mládí Václava alias Járy da Cimermana zatajují. Totiž, že byl vychováván v dívčím přestrojení, a že není ženou, zjistil až na sněmu předáků při svém nastolení.
V barevných historických časopisech se Václav popisuje jako typický svůdce žen, svalnatý, štíhlý a modrooký blonďák. Kombinace antropologického výzkumu, znění legend a ilustrací wolfenbütelského rukopisu Gumpoldovy legendy však určuje, že byl na hlavě výrazně skalpován. Historici také s oblibou čerpají informace z tzv. Kristiánovy legendy, píší o této legendě vědecké práce a považují Kristána za našeho „nejstaršího kronikáře" z konce 10. století, byť seriozní rozbory posouvají vznik legendy až do 14. století. Aby se na uvedených fantaziích nemuselo nic měnit, byla zjištěná délka Václavova života 42 let antropologem E. Vlčkem ve spolupráci s J. Kilianem označena historiky za „z historického hlediska zavádějící a nepřijatelná“. Uznání tohoto exaktně dosaženého výsledku by totiž zcela vyvrátilo dosavadní historicko–legendární výklad a ve svém důsledku i zpochybnilo samotné Václavovo zavraždění.
Související články:
Životopis knížete sv. Václava
Rotunda sv. Víta – 100 roků poté: Nepostavil jí kníže Václav
Pořad Čt: Dvojí život knížete Václava
Jan Cinert
28. 9. 2011
