Konec fotbalu v Čechách

Přistihla jsem se, že se na ten páteční večer vlastně těším. Znovu jsem tomu fotbalovému svátku podlehla. I když si už více jak dva roky říkám, že jsem na fotbalovou reprezentaci a veškeré dění kolem ní rezignovala, opět jsem čekala až padne hodina "H" a čeští fotbalisté se pokusí o zázrak. A znovu jsem odcházela zklamaná a otrávená, pokolikáté už vlastně?

Takových fotbalových fanoušků je v naší zemi více, kteří chtěli českou reprezentaci vidět hrát proti úřadujícím mistům Evropy a světa. Proti hráčům, jejichž umění obdivuje celý fotbalový svět. I když našim fotbalistům nebyly dávány nějaké šance na úspěch, a není se vlastně co divit, pokud se ohlédnu za posledními nelichotivými výsledky, přesto jsme v malý zázrak doufat mohli. Zázrak alespoň v tom smyslu, že fanoušci, kteří na Letnou přišli a zaplatili za vstupenku, uvidí důstojné vystoupení našich fotbalistů.

O iluze jsem však asi nejen já přišla hned po několika minutách, kdy Petr Čech musel lovit míč z branky za svými zády. A bylo po zápase. Ne, že by španělští hráči přestali hrát. Právě naopak roztočili pro ně typický kolotoč přihrávek a naši fotbalisté se za nimi honili jako malí žáčci. Obr si začal pohrávat s trpaslíkem, a tak tomu bylo vlastně až do konečného hvizdu. Až mi našich bylo v určitých fázích zápasu líto. I když vždycky jsem si musela nahlas zanadávat, když Baroš po rádoby faulu padl s bolestnou grimasou na zem, nezasvěcený divák by si mohl myslet, že vlastně umírá, a nezapoměl po "barošovsku" rozhodit rukama a zoufale pohledět na rozhodčího. O to více dráždil české fanoušky.

Druhý gól v naší síti ve mně vzbudil trochu strachu, abychom si neodnesli z tohoto zápasu debakl, ale Španělé se rozhodli hrát na půl plynu, nikdo jim přece žádný odpor nekladl. Chvílemi jsem přemýšlela, jestli to španělské hráče ještě baví, hrát proti utrápeným českým fotbalistům. Ale jako trénink to pro ně mohl být dobrý zápas. A další posílení jejich fotbalového sebevědomí, které nám už tak strašně dlouho a zoufale chybí.

Na začátku druhého poločasu se sice světlý okamžik objevil, ale ani velká šance našich nebyla proměněna. Jaký rozdíl oproti našim soupeřům. Frustraci a zoufalství pak už jen korunoval zbabělým zákrokem Tomáš Hübschmann, po kterém poprávu obdržel červenou kartu. Co si ještě dlouho budou fanoušci pamatovat, to byl ohromný aplaus diváků, když střídal Baroš. Bohužel ovace sklidil pouze ten fakt, že hráč tureckého Galatasaray Istambul opuští trávník. No a pak už opakované vyvolávání hlášky: "Bílek ven". Asi jsem nebyla sama, kdo se tak trochu styděl nejen za předvedenou hru.

Těžko se radí, co s tím, co se kolem naší reprezentace děje, vlastně udělat. Jediné, co cítím je, že to trvá tak zoufale dlouho, tento stav propadu českého fotbalu na reprezentační úrovni. Český fotbalový fanoušek musí cítit, že i celá ta fotbalová jedenáctka je tak divně a nesourodě slepená. Že tam není žádný pořádný tahoun. Jediný, kdo se včera snažil hrát a kombinovat, byl právě náš kapitán Rosický. Má ale on takový respekt u ostatních, aby byl ve svých výkonech následován spoluhráči? Možná bychom si mohli položit otázku, proč tak dlouho trvá, až se zase na evropské úrovni objeví další český hráč typu Pavel Nedvěd nebo právě Tomáš Rosický. Proč se opět nechlubíme jako líheň kvalitních hráčů, o které se budou prát kluby anglické, španělské a německé. Asi je cosi zkaženého na fotbalu českém. A to mrzí samozřejmě nejenom mě.

Napadá mě, jestli má vůbec cenu o fotbalové EURO bojovat. Pokud tam totiž chceme v případě postupu odjet s takovými výkony, to raději přenechejme postupové místo někomu jinému. Někomu, kdo bude mít radost ze hry, ale také z toho, že reprezentuje svou zemi.