Každý žijeme v nějaké bublině, i Petr Pavel v ní tehdy žil.

Dovolím si navázat na můj předchozí blog. Raději zcela pominu, že někteří diskutéři nejsou schopni pochopit ani jednoduchou větu s otazníkem v nadpisu anebo nechápou rozdíl mezi novinařinou a soukromým blogem.

Když mi ten článek administrace dala na titulku, neměl jsem z toho vůbec žádnou radost, bylo mi jasné, že se v diskuzi objeví mimo mých tradičních haterů i plno nových a já nebudu mít čas všem odpovědět. Tohle téma kdovíproč a dle mne zcela zbytečně, rozděluje část společnosti. Jestli to přiživuje i ruská propaganda netuším, ale nějaké indicie tomu nasvědčují.

Opět budu psát hlavně o mých zkušenostech a mém životě. Možná až příliš upřímně, ale ať si to mí hateři užijí. Ovšem nadále nebudu mít moc čas odpovídat a na jisté provařené profily ani chuť.

Když jsem byl na střední, tak jsem byl logicky pubertální rebel proti stávajícím poměrům. Ale byl jsem tehdy až tak blbej, že jsem jeden čas obdivoval dokonce nacismus. Ale jenom proto, že ho komouši nesnášeli a já neměl dost informací. Hodně mi tehdy informačně a ke změně pohledu pomohl dvoudílný pořad na Hlasu Ameriky, který srovnával Stalina s Hitlerem. Až tehdy jsem pochopil, že komunisti, nacisti a fašisti jsou úplně stejná pakáž. Líbil se mi až tak, že jsem si ho nahrál na kazeťák a na psacím stroji ho po nocích přepsal. Bohužel jsem o něj přišel, můj tatínek ho raději spálil v kotli, když se provalilo, že jsem ho začal šířit ve škole.

Já měl tu výhodu, že můj otec nebyl zarytý komunista, jenom chtěl dělat práci, kterou miloval a tak se kvůli tomu režimu přizpůsobil. Je to špatně? Možná, ale fakt mu tohle nevyčítám. Tehdy to vypadalo, že tady budou komouši navždy. Já takovou práci, která mne baví, dnes dělám taky, ale naštěstí u toho už nemusím dělat téměř žádné morální kompromisy.

Ale abych se vrátil k původnímu pointu. Paradoxní je, že ti stejní, kteří nyní Petra Pavla odsuzují za to, že tehdy žil v nějaké bublině, kde se k jiným informacím téměř neměl šanci dostat, tak nyní sami žijí v nějaké své bublině, kde se všichni vzájemně ujišťují jak „PePu“ celý národ nesnáší i přes průzkumy veřejného mínění, které tvrdí úplný opak. Rozdíl je v tom, že tehdy ty informace k dispozici téměř nebyly a byly cenzurovány, dnes jsou a i přesto jsou k nim tihle lidé zcela imunní.

Já bych v jeho věku nejspíš vstoupil i do NSDAP, kdyby existovalo. Právě proto, že jsem neměl pravdivé informace. Důležité je, jestli jsme pak, když už jsme ty informace měli, šli tou správnou cestou. A to jednoznačně Petr Pavel šel.