Bylo mi šest, když jsme toho kalného rána s bratrancem skrze půdní okno sledovali nízko létající burácející letadla. Bylo jich nezvykle moc a létala přímo nad nad námi, což bylo nové. Dřív jich bylo míň a létala více vlevo, nad Krčí. (Nová dráha na Ruzyni ještě nebyla...).
Haldy hlíny v místech, kde je dnes depo metra Kačerov, se ježily hlavněmi děl, občas odtud zaštěkal kulomet. Dodnes prý máme v omítce několik kulek - tenkrát byla úplně čerstvá, snad den, dva stará. No, jestli tam jsou, přikryl je březolit, takže to zjistí až ti, kteří budou dělat omítku novou...
Táta tenkrát přijel z práce pozdě. Dělal na Ruzyni leteckého mechanika... U rozhlasu se střílelo,musel se podívat i tam, máti mu z oka borovou vodou vyplavila kus omítky...
Všude houkaly sirény, sanitky jezdily s československými vlajkami a zelené ereny a červené a modré robury s bílými prapory s červeným křížem uprostřed.
Spousta lidí umřelo, statisíce doplatily na to, že se svobodně nadechly. Miliony pak na to, že couvly...
A dnešnímu prezidentovi je milejší stakan vodky zadarmo na ruské ambasádě než vyjádření úcty a podpory všem, kteří tenkrát zvedli prapor svobody, proti tankům, dělům a kulometům...
Hanba.
