Džbán

Po deštivých dnech opět sluníčko a téměř letní procházka po zákoutích Českého Těšína. Konečně i restaurační zahrádky po dlouhém půstu nabízejí kolem doucím možnost osvěžení. V jedné takové jsem spočinul i já.

Z útrob výčepu, asi z rádia zaznívá melodická píseň Lenky Filipové "bylo letní parno a já šla na plovárnu Džbán, byla jsem tam sama, ty jsi tam byl tenkrát sám........." A v ten moment se mi vybavila vzpomínka na jednu havířskou historku............

Příběh, který se vám chystám vyprávět, pojednává o jedné partě horníků z dolu 9. květen a ČSM ve Stonavě. Shodou okolností všichni bydleli na jednom sídlišti v Českém Těšíně poblíž restaurace U starého mlýna, kde to všechno někdy začátkem osmdesátých let minulého století začalo.

Tenkrát přijížděly autobusy z okolních šachet po ranní směně přibližně ve stejnou hodinu na autobusové stanoviště. Jen, co se otevřely výstupní dveře, vyskákali ti, kteří měli zajistit volné stoly v okolních hospodách pro své spolupracovníky. I když byla předposlední zastávka u restaurace Na Brandýse, do centra jelo pořád ještě hodně žíznivých horníků. Jak jsem již předeslal, úkolem prvních skokanů (skokanů proto, že se nejednalo o klasické opuštění autobusových dveří, ale šlo o nacvičený manévr jako při seskoku padákem)bylo zajištění co největšího počtu míst k sezení a objednání točeného chladivého moku. Nejdelší trasu ze stanoviště do Starého mlýna musel urazit Miloš přezdívaný „Pendziviater“, kterého už hodinu před koncem šichty nechali kolegové odpočinout a vyčistili za něho forotu pod pásem. Za to musel samozřejmě zdárně plnit kolektivní úkol po šichtě. Bylo na něho spolehnutí. Než zbytek kamarádů v tom letním parnu dorazil k rezervovanému stolu v restauraci, Miloš už lačně upíjel z druhého piva.

A jak už to tak začátkem letní sezóny v hospodě bývá, řeč se hlavně vedla kolem dovolených. Většina už letní program měla, ale Miloš, Vladek a Otík ještě plány neměli, což dávali poměrně s počtem vypitých piv hlasitě najevo.V tom se z rádia rozezněla píseň zpěvačky Lenky Filipové, kde opěvuje ten letní parný den, cestou na plovárnu Džbán. Naši tři přátele zpozorněli a nápad byl venku. Otík měl doma pevnou telefonnílinku, tak zajistí ubytování někde v okolí přírodního koupaliště Džbán a do Prahy vlakem toaž tak daleko není.Chlapi dopili, dokouřili, zaplatili a s pocitem dobře vykonané práce šli novinku sdělit svým drahým polovičkám, které jim ten denuž několikrát přihřívaly oběd.

Za pár týdnů, jednu červencovou neděli, se na nádraží v Českém Těšíně setkali tři rodiny našich hrdinů u pokladní přepážky. Muži počítali děti, aby zjistili, kolik vlastně mají koupit polovičních lístků na vlak a ženy horlivě diskutovaly nad svými šaty, aby si v Praze neudělaly ostudu. Jak tušíte, nakonec to zrovna nebyly ony, ale nebudu předbíhat.

Cesta proběhla poměrně v klidu, až na Vladka, který se posilněn Radegastem z láhvepokoušeldětem vysvětlit princip záchranné brzdy a která při nájezdu vlakové soupravy na výhybku, málem zastavila vlak v poli před Přerovem. Praha… naše skupinka si lačně vychutnávala tvář velkoměsta procházkou na Václavské náměstí. Kufry postavili podél budky s rychlým občerstvením v horní části Václaváku a Otíkova manželka určila svého muže, aby vše ohlídal a ostatní se mohli vydat na prohlídku náměstí.

Zhruba po hodině dostal Ota hlad. Do nosu ho šimrala vůně smažených klobás, připravovaných v budce, u které hlídal batožiny. Dva „šnicle“, které snědl před Českou Třebovou, dávno strávil.Neodolal, pohledem zkontroloval, jestli jsou zavazadla na svém místě, přesunul se ke stánku a koupil si opečenou pochoutku. Tácek s klobáskou, hořčicí a chlebem odložil na jeden z kufrů s tím, že si u vedlejšího prodejceještě koupí voskový kelímek s pivem. Slastně si prohlížel bílou čepici na pivu, když jeho pohled zavadil o muže v dlouhém, poměrně ušmudlaném baloňáku, jak sedí zrovna na jeho kufru a hladově ukusuje z jeho klobásy. Dech se mu zastavil vztekem a zmohl se jen jeho směrem zareagovat tím nejšťavnatějším hornickým žargonem. „Promiňtemistře, já jsem myslel, že ten páreček je volnej“, zazpívala postava pražským dialektem a než zmizela za rohem, ještě dodala: „Hele, copak děláš o víkendu v Praze, nemáš bejt na přikopávce?“ (přikopávky-víkendové "dobrovolné" pracovní směny) Po návratu výletníků se jim začal vyprávět svůj příběh. Miloš se nechal slyšet, že pokud se to stát jemu, tak mu „taku uvali“ …… To ovšem ještě netušil, co ho potká právě na plovárně Džbán.

Dovolená začala. Rodinky si užívaly krásy okolí a příjemné koupání v přírodní vodní nádrži. Samozřejmě že Miloš „vyfasoval“ opět funkci osvědčeného zajišťovatele občerstvení a jelikož po obědě vyhládlo a vysmahlo v krku, zněl pro něho úkol jasně. Měl zakoupit pivo a opékané párky pro celou skupinu včetně zajištění míst ve stínu. Nacvičeným pohybem atleta vystartoval k občerstvovacím stánkům. Nejdříve zakoupil voňavé opečené párečky s hořčicí a chlebem na papírových táccích, které odložil ve stinném místě na stůl a upaloval zpátky pro piva. Chvíli se ještě kochal pohledem na kelímky s pivem, než výčepní dokončil svůj obřad aozdobil hnědý mok nadýchanou pěnou. Pak už je zručně uchopil a svižně nesl ke stolu. Najednou se prudce zastavil, až se mu obsah kelímků vylil na polonahé tělo a stékal ve zlatavém potůčku po jeho nohách na zem. Proč to překvapení? U stolu, kde zanechal bez dozoru tácky s párky, seděly dvě do bronzova opálené ženy a viditelně si na nich pochutnávaly. To už ke stolíku přicházeli i jeho parťáci, kterým se naskytl nezvyklý pohled. Miloš řádil jako smyslů zbavený. Buřty ženám vytrhl přímo od úst a častoval je takovými slovy, za které by se nemusel stydět…no prostě horník.Otík s Vladkem se ho snažili uklidnit, což se jim po chvíli pod slibem zakoupení velkého panáka rumu povedlo. Ženy seděly strachem jako přikované s nechápavým výrazem ve tvářích. „Ty baby nám chtěly sežrat naše párky!“ zaúpěl Miloš a vítězoslavně všem ukazoval zabavené uzeniny. „Hele,vy jste se asi pomátl rozumem!“ kontrovala jedna z dam a začala vše vysvětlovat.S přítelkyní si také zakoupily nějaké to občerstvení včetně párečků. Slunce pražilo, tak si pro jejich konzumaci vybraly posezení ve stínu. Na stole sice bylo několik tácků s jídlem, ale domnívaly se, že je tam někdo nechal a odešel, proto je odklidily na vedlejší stolek. No a zbytek už znáte, tato historka se dávala do „placu“ještě dlouhá léta potom, co naši hrdinové odešli na zasloužený odpočinek.

Milan Čierny

Fotografie jsou použity se souhlasem autorů.