Vysávání morku z kostí versus Silicon Valley

Již od poloviny minulého století se společenské vědy napříč celým svým spektrem zabývají filosofickými a etickými vizemi moderní společnosti, jejíž hodnotové nastavení je v mnoha aspektech stejné jako před stovkami let, ale vyspělost nejen její hight-technology předbíhá potřeby a dovednosti průměrného jednotlivce.

Technologie. Povíme-li si to slovo, automaticky se nám v podvědomí spojí se slovem práce, činnost, výrobní postup. Prvním lidským technologickým počinem bylo zvednutí kamene, udeření do zvířecí kosti a vysátí morku. Od té doby jsme se sice moc nezměnili, kameny zvedáme stále, ale to spíš v tom přeneseném slova smyslu. Naše technologie však pokročili především v posledních padesáti letech nevídaně.  Krok od doby, kdy člověk začínal používat oheň a začal ho využívat pro pohon parního stroje byl dlouhý desítky tisíc let, krok který dělí člověka od začátků prvních výzkumů jaderné energie k výbuchu první jaderné bomby byl v porovnání s tím jen drobounkým skotačivým poskočením v čase.

Cesta od Eniacu (Electronic Numerical Integrator And Computer), prvního elektronkového počítače sestrojeného ve čtyřicátých letech ve Philaelphii  k dnešnímu Silicon Valley a k našim stolním laptopům byla z hlediska času také jen drobnou epizodou, ale co se technologií jako takových týče, jedná se co do úspěchů a pokroku o cestu na druhý konec naší Sluneční soustavy domácím raketoplánem o víkendu.

Je to všechno moc hezké, milé, prospěšné a lidé mohou být na svoje úspěchy pyšní. Někdy se mi ale zdá že si moc neuvědomujeme, že my, jako lidé, jsme se od dob rozbíjení kostí a vysávání morku zas tak moc nezměnili, a i když nás obklopují ty krásné, užitečné a nablýskané věcičky které nám dílem slouží, dílem nás těší, dílem nás vysávají stejně tak jako my ten morek z kostí a někdy nás i ničí, jsme už tisíce let skoro stejní.

Lidé si ten rozpor v průběhu dějin uvědomovali vždy, často na svoje úspěchy v technologickém rozvoji pohlíželi s úctou a bázní, často ale i s arogancí a nezodpovědností nám lidem vlastní. I vyrovnávání se situací bývalo a je různé. Ještě dnes žijí lidé, jejichž babičky a matky si při spatření automobilu odplivovali a křižovali se, biograf považovali za velké kouzlo a neřest, která je sto zničit lidské vnímání a cítění.

No, to s tím biografem a jeho nástupkyněmi v podobě hlavně komerčních televizí se to docela dobře povedlo, ony ty babičky zas nebyly tak moc hloupé, „bába a dědek“ někdy opravdu přemlouvat nepotřebují.

Zajímavou cestu k vyrovnání se s technologickým pokrokem zvolili Luddité v Anglii 19. století, když průmyslová revoluce měnila jejich pracovní a životní podmínky nejen tempem rychlým, ale i zničujícím. Desítky tisíc řemeslníků zabývajících se tradiční domácí výrobou textilu, desítky tisíc zemědělských dělníků-mlatců,  táhlo britským venkovem a předměstími tehdejších anglických, waleských, skotských i irských měst a v zoufalství ničili parní mlátičky a moderní tkalcovské stavy, které jim brali práci a ožebračovali je. Takové vyrovnávání se s rychlým technologickým pokrokem není ten nejvhodnější způsob, i když za jistých okolností pochopitelný. Jen pro zajímavost – v té době se jednalo o sabotáž a za tu hrozila deportace, nebo smrt v konopné oprátce. Nakonec Austrálie, kde byla v Novém Jižním Walesu britská trestanecká kolonie je plná potomků nejen opravdových zločinců, ale i potomků nešťastných venkovanů, kteří ze strachu o práci a chleba šli a spálili majiteli panství tkalcovnu kde pracovali stroje, a proto jejich ručně dělané výrobky již nikdo nechtěl.

My dnes továrny nepálíme, ani nerozbíjíme počítače a i kdybychom to dělali, na šibenici ani do Austrálie nás nepošlou, i když ta druhá varianta by mohla být velkou výhrou. Přeci jen na tom jsme lépe než britští mlatci nebo tkadlci v 19. století v Británii, ale podstata problému zůstává stejná.

Západní společnost, jejíž existence je založená na paradigmatu neustálého růstu jak kvantitativního tak kvalitativního se s podstatou tohoto problému průběžně vyrovnává, v některých obdobích úspěšně, v některých obdobích se to daří méně, někdy nevíme kam jít.

Dnes se zdá, že stojíme na rozcestí, na rozcestí které vede třemi směry – nahoru, dolů, nebo se můžeme vydat cestou, na které budeme mít čas zastavit se, chvilku si oddechnout a rozhodnout se, jak rychle chceme jít dál. Jestli hezky v klidu, nebo s jazykem na vestě a zpocenými zády. Já volím tu třetí cestu, zdá se mi, že čas na zamyšlení právě nastal.