Kauza Patrik - velký zločin, „malý“ trest

Tento článek bude zářným příkladem toho, že není důvodem pro blogování získat karmu, dokonce jsem přemýšlel o tom že zakážu o článku diskusi, ale nejspíš snesu i pár kritických komentářů, prostě píšu co si opravdu myslím.

Chci se teď zamyslet nad věcí která je velmi kontroverzní a vyjádřit se k ní jednoznačným názorem by znamenalo vidět svět černý, nebo bílí, posuzovat jen emocemi, nebo jen chladným rozumem.

Ani jedno není  tím pravým ořechovým, pokud chceme to o čem se následně rozepíšu vnímat nejen jako konkrétní čin a následnou řetězící se reakci na něj, ale i jako částečný obraz určitého stavu naší doby.

Ale už k věci.

Dozvěděl jsem se dnes od známého, že v Ústí nad Labem byla iniciována petice „proti snížení trestu jednomu z útočníků, kteří brutálně napadli, okradli, znásilnili a málem zabili dvanáctiletého Patrika v Krupce na Teplicku“.

Webové stránky petice uvádět nebudu, kdo  případ zná a  má zájem, jistě si je na internetu najde.

Čin, kterého se oba násilníci, jeden mladiství, druhý nezletilí dopustili je ohavný rafinovaností a zvráceností, s kterou oba mladíci k oběti přistupovali, ale i tím, jak dlouho jejich běsnění trvalo.

Uvádí se, že Patrik byl mučen a znásilňován dvě hodiny, to je opravdu velmi dlouhá doba.

Jedná se o skutek, který v době kdy k němu došlo pobouřil veřejné mínění nejen na Ústecku, stal se předmětem zájmu, bohužel jen okrajového, i celostátních médií.

Další, tentokrát již o mnoho větší mediální zájem tento případ vyvolává díky rozhodnutí pražského vrchního soudu, který věc překvalifikoval a staršímu z útočníků snížil trest na polovinu, tedy na pět let, neboť krajský soud v Ústí udělil trest nejvyšší možný, desetiletý.

Nechci se zde a ani nikde jinde pouštět do  úvah nad výší trestu, do úvah nad „nespravedlností“ soudu, nechci se zamýšlet nad tím, co mají společného pojmy „právo“ a „spravedlnost“.

Historie zná doby  kdy platilo „oko za oko, zub za zub“,  ale i doby, kdy bylo možné se za spáchaný, jakkoli hrůzný čin vykoupit penězi.

Vždy ale existoval pachatel, obět, soud a historická doba, v které se skutek odehrál.

Ten náš se odehrál v Krupce na Teplicku, dopustili se ho na bezbranném dítěti příslušníci komunity, která má mezi majoritní částí občanů velmi špatnou pověst.

A zde, jak se mi zdá, je podstata věci, důvod toho, proč tento případ, toto rozhodnutí soudu,  vyvolalo tak silné emoce.

Budu citovat z jednoho diskusního vlákna : „Cikáni můžou zabíjet, krást a znásilňovat a nic se jim nestane a ještě je živíme“.

Je to ale opravdu tak ?

Má rozhodnutí soudu něco společného s etnickou příslušností pachatelů ?

Pro jistotu napíšu technickou poznámku; nechci nijak omlouvat čin který byl spáchán, ale ani si nechci připustit myšlenku (a nepřipouštím si ji), že soud rozhodoval na základě filosofie pozitivní diskriminace, jak je obecně rozšířený názor.

Zákon platí pro každého stejně, na tom se snad shodneme.

Je sice pravda že výjimky potvrzují pravidla, ale to se týká jiných kauz, těch, jejichž objektem jsou finanční částky od milionů výš, a zde se o peníze opravdu nejednalo.

Ale jak známo, peníze stojí za vším…

Velký zločin, malý trest, zamyslí se ale někdo nad důvody obojího ?

To je nadpis mého článku a ten článek píšu proto, že i díky veřejným zdrojům znám prostředí z kterého oba pachatelé vyšli, v kterém vyrůstali, mám představu o tom, jaké hodnoty jim byly jejich okolím od dětství vštěpovány, díky veřejným zdrojům vím i to, jaké to byly osobnosti.

Samozřejmě, i pro mě je těžké podívat se na oba dva pachatele, na tu hrůzu kterou spáchali „nezaujatýma“ očima, lze-li to vůbec ?

Ten čin se ale stal a žádný, ani ten nejvyšší možný trest, i kdyby byl absolutní, nebo byl v starozákonních intencích „oko za oko, zub za zub“, by nic nenapravil.

Mohl by sice takový nám všem, které ta věc lidsky zasáhla poskytnout pocit zadostiučinění, neboť pomsta může na jistou dobu zklidnit rozbouřené emoce, ale pomsta léčí jako opiát, nevyléčí, jen na krátkou dobu zklidňuje.

Co s tím ale mají společného peníze ?

Je to přeci jednoduché…

Možná se všichni shodneme na tom, že pachatelé pocházeli ze sociálně slabšího prostředí, pravděpodobně se jedná již o druhou generaci těch, kteří jsou z hlediska svého živobytí odkázáni na pomoc státu.

A tady se asi zvedne vlna odporu : Co to kecáš ? Máme jim snad dávat víc ?

Ne ne, víc ne a ani ne dávat, dávání ještě nikomu nepomohlo a nic ho nenaučilo.

Jedno staré židovské přísloví říká „Chceš-li někoho nakrmit, nedávej mu rybu, ale nauč ho ryby chytat“.

Ti dva o kterých tu mluvím vyrůstali v prostředí kde je běžnou, mnohdy okolnostmi vynucenou životní filosofií přežívat ne z ryb, ale malých rybiček, nalovit si vlastní je nikdo neučí.

Je to totiž moc a moc drahé, časově náročné a i politicky nepopulární, investovat peníze ne snad do vyšších sociálních dávek, to chraň Bůh, ale do systému, který dokáže každé dítě které odroste dupačkám podchytit ve výchově, motivovat ho a nabídnout mu i jinou alternativu než tu kterou děti (pachatelé byly také děti), a vůbec lidé z ghet mají.

Říkáte, že je to věc rodičů ?

Ano, to je jistě dobrý názor, bohužel ale dnes neplatí že dědek kovář, táta kovář a kluk taky bude kovářem, ať nedělá rodině ostudu.

Když se narodíte v ghetu, šance že z něho utečete je moc a moc malá, spíš se vám stane to, že se na vás budou ti co žijí mimo něj dívat jako na něco ošklivého, co na ulici nepatří.

To na člověku zanechá stopy, opravdu.

A když se do gheta narodíte, není to vaše vina.

Právě tady vidím velký dluh státu, jeho velký dluh do budoucnosti, který není měřitelný jen penězi, protože do pomoci menšinám se investuje relativně hodně finančních prostředků.

Stát dluží sám sobě kvalifikovanou pomoc která nespočívá v rozdávání, ale v preventivním dlouhodobém působení v místech, kde se problémy začínají rozvíjet, v investicích do speciálních školek a škol, v investicích do kvalifikovaných sociálních pracovníků, v investicích do dotovaných pracovních míst a tím vším i v investicích do nás a i do sebe samého, protože menšin se nelze zbavit tak, že zavřeme oči a budeme kolem sebe hlava nehlava mlátit a nenávidět je.

Pokud to uděláme, přivoláváme na sebe v horizontu 1-2 generací stejné problémy jaké řeší Francie, Německo, USA se sociálně vyloučenými lokalitami svými, a tam se věci o kterých jsme četli v souvislosti s tragédií v Krupce na Teplicku dějí o mnoho častěji a v horších mírách než u nás.

Znovu pro jistotu opakuji; neomlouvám co se stalo, snížení trestu se mi také nelíbí, ale docela jistě vím, že i kdyby byl ten trest doživotní nebo absolutní, existoval-li by ten v našem právním řádu, kromě krátkého pocitu zadostiučinění by nám to nic, ale vůbec nic  nepřineslo.

A naším přáním a cílem je přeci to, aby se podobné skutky neopakovali, naším přáním by mělo být také to, aby každé dítě, ať už se narodí kdekoli a jakýmkoli rodičům mělo šanci vyrůstat v důstojných životních podmínkách, vidět kolem sebe příklady které budou dobré nejen pro něj, ale i pro nás, kteří se můžeme cítit jako potencionální oběti dalšího trestného činu.