Poslední plavky – film, který vás vyndá

Moje žena říká, že nerada čte recenze před shlédnutím filmu, neboť jí to vytvoří určitý rámec očekávání a následně ovlivní vlastní vnímání a interpretaci díla. Já si recenze občas přečtu, pokud možno více, během sledování filmu si na ně vzpomenu a po filmu se vůči nim vymezím. Na film debutujícího režiséra celovečerního filmu Petra Krajňáka jsme se s ženou vydali zejména kvůli lákavému hereckému obsazení a také pod vlivem nesmírně negativních recenzí od renomovaných recenzentek a recenzentů.

Často se mi stává, že mě film relativně vtáhne do děje, uteče velice rychle, konec potěší, ale po několika desítkách minut převládne trpký pocit, že to byla vlastně blbost. Sežrat a vysrat, jak by řekl Pepa Vrtílek ve filmu Poslední plavky. Právě tento film vyvolal skoro opačný pocit. Během jeho sledování se udiveně usmívám, s obavami tuším, že probíhající scéna může být následována něčím ještě podivnějším, zvažuji, nakolik je trapnost situací daná jalovostí herců (vyjma Rudolfa Hrušínského a Jiřího Lábuse, kteří prostě nemohou zahrát špatně a vlastně i Čtvrtníčka, který hraje to, co vždycky) a nakolik je prkennost záměrná. Přemýšlím, zda plytkost syžetu, jednorozměrnost postav a hluchost scén jsou stavěny s mistrnou ironií nebo s idiotským neumětelstvím. Přesto (nebo právě proto) mě po skončení filmu zachvátí stav neskutečné absurdity, jako bych se dojmu z filmu už nikdy neměl zbavit. U východu z kina málem vrazíme do milionáře Červína i jeho výhrou a přijde nám to běžné. Kdyby vedle něj stáli Snoopy s Křemílkem a zvali nás do indické restaurace na hovězí guláš, tak by nás to vůbec nezarazilo. Opanoval mě pocit absolutní vyndanosti z reality.

Přitom ten film v zásadě reálný je, snad až na velikost sumce. Blb Jarda Kuchař, který je idiot, jeho pravá ruka Kamil, jinak blb, šílený rybář Vrtílek …tyto postavy jsou sice karikatury, nicméně karikují postavy, které si lze představit. Snad až na nemožného antropologa bez posledních plavek v novém Mercedesu s manželkou, jež jej nenávidí.

Film je doprovázen hudbou hospodského harmonikáře, jenž byl na dovolené na balkáně a provázen atmosférou nudného večera před bouřkou, před kterou se máte kam schovat. Během bouřky si uvědomujete, že i kdyby nastal konec světa, tak vás to nechá nezúčastněně chladnými. Po skončení bouřky máte přesto pocit, jako by se něco zásadního ve světě změnilo a vy musíte přijít na to, co. Jestli tohle byl záměr tvůrců, pak jim vyšel dokonale.

Připomíná mi to občasné vystupování Petra Čtvrtníčka s formací Mírový sbor z Uherského Hradiště. Zpívali s velkým nasazením šlágry 70. a 80. let. Nevěděl jsem, zda to berou vážně – zda ty písně parodují, zda je zpívají vážně, zda si dělají legraci ze sebe nebo z diváků.

Poslední plavky vyvolávají podobný dojem. Chtěli se tvůrci vyblbnout a výplod své zábavy prodat? Zamýšleli získat rekordně nízké hodnocení u kritiků nebo oslovit zasvěcené, kteří „ví“? Film je tak absurdně hloupý, že z Troškových komedií dělá smutné kašpárky a vytváří úplně jiný žánr. Není jako hloupý vtip, kterému se ze slušnosti zasmějete. Je jako vtip, který vám připadá tak neuvěřitelně hloupý, že na vypravěče chvíli nechápavě zíráte, jak mu něco takového může přijít vtipné a pak se nekontrolovaně rozchechtáte.

Proto je zrádné jej hodnotit podle zaběhnutých kritérií a schémat. Můžete mu dát jednu hvězdičku pouze ze soucitu s tvůrci nebo také deset hvězdiček za dokonalost absurdní vyndanosti, která aspiruje na kultovní legendu. Dáte-li jednu hvězdičku, vystavujete se nebezpečí, že jste film nepochopili. Dáte-li deset, můžete být v kůži čtenáře, který v braku vidí velkolepé dílo. Jiné možnosti než jedna nebo deset nejsou.