Když mi bylo 20, brala jsem slovo "stereotyp" jako synonymum pro nudu. Říct někomu, že žiji ve stereotypu, bylo jako oznámení, že se ve svém životě neumím bavit a pendluju mezi prací a domovem, kde koukám na televizi nebo čtu. Utíkala jsem od steretypu mezi přátele a koníčky. Hlavně jen abych nedělala každý den to stejné. O více než 10 let později vidím stereotyp jako svůj maják v bouři.
Za poslední půlrok se událo tolik věcí, nemoci, práce, stěhování, nabourané auto a spousta malých drobných událostí, které jsme řešili v poklusu. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak čas rychle běží, když mám pořád nad čím přemýšlet a stále měla plnou hlavu věcí, které je třeba udělat a zařídit. Večer jsem upadala do postele unavená a zbitá a ráno se budila stejně unavená a zbitá. Zdálo se, že konec hektického období je v nedohlednu. To asi bylo poprvé, kdy jsem nahlas vyslovila, že bych si dala trochu stereotypu :). Jaká to změna. Já věčně v pohybu zatoužila po chvilce klidu v podobě přesně stejných dní, které se opakují a nemění. Nedávno klidné dny nastaly a je opravdu osvobozující, když vím, že ráno vstanu, budu se věnovat dceri, domácnosti, domu, po večerech práci a ve volném čase si něco pěkného přečtu nebou se podívám na dobrý film. Jsem od přírody panikářka a jsem v klidu, když vím, co se ten den bude dít. Několik takových klidných dní mne dostane do pohody a vím, že i když přijde něco nového a nečekaného, lehce se s tím vypořádám. Život se trochu zpomalil a já si uvědomuji, jak nám dcera za poslední měsíce vyrostla, kolik umí nových slov a jak nám rozumí. Nejsem naivní, vím, že život nás přivádí do různých situací, které si vyžadují okamžitá řešení, někdy jednoduchá a rychlá a jiná složitější, které vyžadují svůj čas pro dořešení. Ale také vím, že jednoho dne se vše zase zpomalí a stereotyp nabídne prostor pro relax, ohlédnutí se a nabrání nových sil. PS: Dášo, to je pro tebe.
