Před týdnem začal můj boj s přebytečnými kilogramy. Před týdnem jsem se také zavázala, že shodím 12 kilo, zlepším svou kondici minimálně čtyřmi cvičeními týdně.
Byl to bolestný týden. Mé tělo nebylo připraveno na jakékoliv cvičení a naivně jsem si myslela, že to nebude takový problém vrátit se k pravidelnému cvičení.
Ještě v pondělí jsem si v místní tělocvičeně základní školy střihla hodinku pilates, v úterý ráno jsem nic necítila a bylo mi skvěle. Ráno trochu protažení s powerjógou, po obědě posilování břišních svalů a úterý jsem měla vyřešení. Středa byla velmi hektická, cvičení, tentokrát posilování hýžďových svalů, jsem zvládla v době, kdy dcera spí. Odpoledne jsem malou nechala tatínkovi a odjela do Prahy na malou oslavu. Už když jsem si sedala do auta, věděla jsem, že jsem to trochu přepískla. Nohy jsem měla ztuhnuté a při každém sešlápnutí spojky jsem cítila stehenní sval. Tušila jsem, že ráno bude kruté. A taky bylo, sotva jsem se zvedla z postele a sešla po schodech z patra. Byla jsem jak zpomalený film, nohy a zadek neskutečně bolely a já bych nejraději proležela celý den na gauči. Tento den jsem cvičení vynechala, byla jsem ráda, že žiju. Ve čtvrtek opět ráno protažení a po obědě posilovací cviky. No a přišel víkend. Měla jsem krásný plán na sobotu. Cvičení po obědě, výlet o něco později a večerní klid u televize. Stačila jedna malá návštěva a celý den jsem se vezla.
Před polednem se nahlásila kamarádka na návštěvu, za půl hodinky dorazila, daly jsme kávu a zčista jasna byla vyslovena ta čarovná věta, při které málokdo umí odolat. V obývacím pokoji se rozprostřelo ticho a za chvíli jako cinkání zvonků zazněla věta: "Nezajdem do cukrárny?" Nahlas jsem vzdychla a nejprve nešťastně odmítla. V hlavě mi znělo: "cukrárna, cukrárna, cukrárna" a za 10 vteřin jsem své rozhodnutí změnila a řekla: "Tak teda jdem."
Spící dcerku jsem nechala příteli a společně s kamarádkou odjela do místní cukrárny. Už v tu chvíli jsem věděla, že budu litovat a o to víc budu muset zabrat. Návštěva cukrárny byla velice rychlá, ještě jedno kafe a sachrdort, k tomu sněhový banánek s pařížskou šlehačkou ... dobrota plná cukrů, tuků, špeků a výčitek. Ach jo. S kamarádkou jsme se po půl hodince vyloudaly z ráje a já zamířila k domovu.
Aby toho nebylo málo, přišla pozvánka na narozeninovou oslavu s grilováním, stoly plného jídla a pití. Nemohli jsme odmítnout. Ze začátku jsem se velmi držela. Nechtěla jsem si pokazit celý týden cvičení a omezování některých zlozvyků a jídel jedním prožraným dnem. Upřímně píšu, že jsem to totálně prokaučovala, neodmítla jsem ani steak, ani pizzu, ani dort a ani ten druhý kousek dortu, ba ani tu tequilu. Tento den jsem si zapsala do diáře s černým puntíkem a v neděli ráno se zapřísáhla, že se mi už nestane (alespoň po dobu hubnutí).
Abych vše odčinila, na doporučení kamarádky, jsem se v neděli pustila do cvičení s Jillian Michaels, což má být zaručený recept na hubnutí. Po 10 minutách jsem byla splavená jak kůň a věděla, že pro vyhnání tequilového ducha z těla, je to to pravé ořechové.
Tento entusiasmus by mi měl vydržet alespoň na další týden.
Abych to nějak shrnula. Cvičení 4x týdně splněno, pitný režim splněn, odbourala jsem dojídání po dítěti, jím více zeleniny a ovoce, netrpím hladem a po prvním týdnu cvičení mám:
Přes prsa: 98 cm, - 1 cm.
V pase: 74 cm, - 3 cm.
Přes pupek, tzv. pneumatika: 93 cm, - 5 cm, jupíííí.
Přes zadek: 104 cm, - 2 cm.
Na váze netuším, neboť jsem si zatím žádnou nepořídila a jedinou váhu, kterou využívám, je váha u rodičů, na kterou se dostanu až ke konci programu. Alespoň to bude překvapení.
Do dalšího týdne vstupuji se stejným závazkem cvičení a větší sebekontrolou v jídle.
