Po roce a půl jsem poprvé autem vyrazila s dcerou na delší cestování, delší než hodinové. Přála jsem si, aby naše cesta byla klidná a bez komplikací, ale tušila jsem nemalé komplikace v podobě hysterického záchvatu své dcery.
Foto je staršího data, to Emma ten řetizek na dudlík ještě toleruje :)Petra Chvílová Až do letošní zimy jsem vždy cestovala s dcerou a spolucestujícím. Ať už to byl partner nebo babička, vždy jsme cestu zvládli na jedničku a kromě menších dětských výlevů, které přisuzuji nudě z dlouhého sezení v autosedačce, se větší komplikace neobjevily. Vždy byly k dispozici další ruce, které podaly dudlík nebo hračku, které držely za ruku a tiše konejšily naši malou cestovatelku. Tentokrát to bylo jiné. Na cestu z Jeseníku do Mníšku pod Brdy jsem vyrážela záměrně ihned po obědě, kdy Emma pravidelně spává. Krásně jsem si plánovala, že usne po půlhodině jízdy, bude spát dvě hodinky. Že akorát dorazím do Hradce, kde si dáme svačinu a cestu po dálnici do Prahy si zpestříme zpíváním a říkankami. K ničemu takovému nedošlo. Emmička usnula snad hned, co jsem ji do autosedačky posadila a ujistila se, že jsem udělala vše pro její bezpečnost, než jsem dojela na benzínovou pumpu spala jak špalek. Jen jsem si řekla, že je to fajn, že přes kopce to prospí a do toho Hradce určitě vydrží. Moc krásně jsem si to malovala a netušila, že neuběhne ani hodina a náš malý andílek se v serpentýnách probudí a začne se vyžadovat všech svých nejdůležitějších lásek. Nejdříve to byl samozřejmě dudlík, kterého ve spánku upustila na zem (mé snahy upevnít dudlík na řetízek a ten jí připnout k sedačce byly maximální, ale ochota mít svého milovnaného upoutaného až tak blízko byla nulová). Žádala o něj velmi klidně a tichým "nunu nunu", mé vysvětlení, že maminka zrovna řídí a nemůže ji "nunýnka" podat vůbec nebrala a dožadovala se ho o to více. No co zbývá, zastavit na nejbližším možném místě a dudlík podat. Musím podotknout, že jsem byla klidná a velmi ochotně jsem udělala vše co chtěla. Přeci jen, takový dudlík zachraňuje naše uši před hysterickým pláčem a nervovým zhroucením. Dcerka se uklidnila, cestu jsme si zpříjemňovaly konverzací typu "Koukej autobus", zpíváním a vykládáním pohádek. Na půli cesty ji už však nebavilo ani Ztracené kuřátko ani Skákal pes a tak byl nejvyšší čas udělat si malou pauzu se svačinu a trochu se vyvětrat na čerstvém vzduchu. Útočištěm se nám stala benzínová pumpa v Hradci, která je k mé nelibosti zásobována dětskými hračkami a plyšáky. Jen dostat Emmu z benzínky byl úkol plný lestí, bylo to jak lákat prase se porážku. Ale povedlo se a my mohly pokračovat dál. Naivně jsem si myslela, že si svou chvilku vybrala už před regálem plným plyšových medvědů a psů. Už na vjezdu na D11 se naše dcera začala projevovat, dožadovala se čehosi, čemu říká "minte" (do dnešního dne netuším, co to je), vzteky hodila svého plyšového pejska na podlahu auta, vzápětí letěl i cumel. Následně chtěla psa i dudlík. Mé stálé opakování "Maminka teď řídí a nemůžete ti pomoct" opět vyznělo do prázdna. Tu větu jsem ten den řekla snad 100x. Řvoucí dítě v autě, kterému za jízdy nemůžete nijak pomoci (podotýkám, že zdravotně byla v pořádku a vylívala si pouze zlost), není nikterak uklidňující. Řekla bych, že z pohledu bezpečnosti je to horší než telefonování za jízdy. Řidič/řidička je ustavičně tlačen k brzkému zastavení a tak povídá, uklidňuje a v pořád myslí, kde je zatraceně nějaké odpočívadlo. Na D11 asi žádné, pokud vás výjezd z dálnice nevyvede na nějakou klidnější cestu s odbočkou do pole. Cestu po dálnici, kterou zvládají řidiči za necelou hodinku, my jely dvojnásobně dlouho, udělaly si pár zastávek, úspěšně projely pražskou sněhovou vánicí a zdárně dorazily domů. Emmička se vrhla celá radostná na tatínka, já se vrhla na gauč, dala velký hrnek kávy a byla ráda, že jsem obě tuto cestu zvládly. Příště to bude určitě lepší, kdyby nebylo, tak aspoň vím, co mohu čekat.
