Občas si jdu ráno zaběhat. Spíš se projít a mezi chozením trochu klušu, říkalo se tomu kdysi indiánský běh. Nedělám to moc rád. Vím však, že mi to prospívá, a někdy mě to i baví. Dnes se mi moc nechtělo. Svítilo sice sluníčko, ale foukal vítr a v pondělí ráno jsem byl ještě trochu v nedělní pohodové náladě.
Potkal jsem malého přibližně pětiletého chlapečka, který stál na chodníku před svým domem. Jeho asi o dva roky starší sestra se projížděla na miniskateboardu o kus dál. Nepříliš čiperně, ale byla trochu v pohybu. Děti očividně čekaly před domem na maminku, aby je dovedla do školy. V Holandsku chodí děti do školy již od čtyř let. První dva roky si tam však spíše hrají, trochu se též učí a zvykají si na třídní kolektiv a disciplínu. S disciplínou se to příliš nepřehání.
Chlapeček měl účes typu vrabčí hnízdo a byl ještě očividně ospalý. Sice stál, ale spíš na chodníku ve stoje klímal. Bylo mi ho trochu líto, tak jsem mu řekl: „Ještě bys spal, že jo?“ Neřekl nic, jen nenápadně, aniž by se na mne podíval, kývl. Zeptal jsem se ho, zda jde do školy. Na to též kývl a řekl, že ano. Zeptal jsem se ho ještě, jestli chodí rád do školy. V tu chvíli se na mne podíval, oči mu zasvítily, jakoby radostí, že jsem konečně položil trochu zajímavý dotaz, a řekl: „Ne moc, ale docela ano.“ (v originále „Niet erg maar best wel.“). Dál jsem se ho na nic neptal a pokračoval ve své ranní procházce. Mohl jsem se ještě zeptat, co se mu ve škole líbí a co ne, ale to jsou již jen detaily, které mě vlastně nezajímaly. Navíc by mi při povídání s ním klesl tep a mé ranní sebemučení by nemělo dostatečný účinek.
O jeho větě jsem však ještě chvíli přemýšlel. Dovedl jednou větou a pěti slovy stručně, přesně a nuancovaně – a to byl ještě po ránu rozespalý – říci, jak rád chodí do školy. Jak by se články, blogy a diskuse na iDnes zlepšily, kdyby se autoři a diskutéři dovedli stručně a nuancovaně vyjadřovat jako ten chlapeček! A to nejen na iDnes.
