Dnes je to 54 let ode dne, kdy nás obsadily armády Varšavské smlouvy. Tímto článkem sděluji můj názor na Alexandra Dubčeka a na Pražské jaro.
Alexandr Dubček byl především kovaný komunista a velký osobní přítel Leonida Brežněva. Byl dlouholetý člen komunistické strany.
V roce 1967 docházelo k napětí v české společnosti a díky menšímu uvolnění se například v roce 1967 konal i studentský majáles.
Cituji z mého článku Mé vzpomínky na rok 1968 - první část z roku 2018:
"Pražské jaro nepřišlo z ničeho nic ani náhle. Nespokojenost s režimem rostla a na rozdíl od tvrdých padesátých let ji lidé častěji dávali i veřejně najevo. Například v roce 1967 došlo k tzv. Strahovským událostem. Na Strahovských kolejích docházelo k výpadkům dodávky elektřiny. Proti tomu studenti ze Strahovských kolejí 31. října 1967 demonstrovali, heslem demonstrace bylo "chceme světlo". Veřejná bezpečnost demonstraci brutálně rozehnala a někteří studenti byli potrestání, včetně vyloučení ze studia. Tyto události jasně ukázali, že tehdejší komunistické vedení nemá situaci v zemi pevně v rukou. O těchto událostech viz například zde, zde a zde. V jisté omezené míře se bouřili též spisovatelé. Lidi obecně (nejen spisovatelé) kritizovali přísnou cenzuru.
Jak je dobře známo, v lednu 1968 došlo ke změnám ve vedení Komunistické strany Československa. Prvním tajemníkem se stal kovaný komunista, osobní přítel Leonida Brežněva RSDr. Alexandr (Saša) Dubček a vystřídal ve vedení strany Antonína Novotného. Komunisti pochopili, že ekonomika nefunguje a bez reforem ani nikdy fungovat nebude a že lidi jsou nespokojení. Tak se rozhodli pro reformy. Mezi sebou však bojovali nejen o to, jaké reformy navrhnout a do jaké míry je provádět, ale též - možná především - o moc."
Cituji z mého článku Mé vzpomínky na rok 1968 - druhá část z roku 2018:
"Alexander Dubček byl tehdy v Československu a také na západě dost populární. Nejen kvůli reformám, které pod jeho vedením byly navrhovány a částečně i prováděny a lidu se většinou líbily, ale také proto, že byl tak trochu showman, očividně opojený popularitou a získanou mocí. V časopise Mladý svět tehdy byla publikována jeho fotka, jak skáče v Praze v Podolí z desetimetrové věže do vody. Některým lidem se to foto asi líbilo. Pamatuji si, jak se tato fotka líbila mé tehdejší přítelkyni (o které jsem se zmínil v předešlém článku), která Dubčeka dost obdivovala, a jak mě to na ní štvalo. Náš vztah však nebyl založen na politice ani na názorech na politiky. Nebyla žádná levičačka, natož politicky levicově aktivní, a myslel jsem si, že se jí Dubček líbí především proto, že byla idealistická až naivní dobračka a že z toho vyroste. :-)
Osobně jsem Dubčeka rád neměl. Považoval jsem jej za komunistického šaška a tajtrlíka. V komunismus s lidskou tváří jsem nevěřil. Bylo to něco jako poloviční panna. Poloviční panny možná existují, ale když se to provede dobře, tak maximálně pár minut. Soudruh Dubček však chtěl, možná upřímně, ten komunismus s lidskou tváří na dlouhou dobu, ale jako kovaný komunista stále jako "diktaturu proletariátu pod vedením komunistické strany". Když se jej později v devadesátých letech novináři v Itálii zeptali, zda je pravda, že v roce 1968 připravovali zřídit koncentrační tábory pro lidi, kteří by se proti komunismu bouřili, reformy by chtěli dotáhnout dál a ukončit vládu komunistů, tak řekl, že to není pravda. Nic (zatím) nepřipravovali, jen o tom uvažovali. To je síla. Dubček prostě byl kovaný komunista.
Dle mne, jak to vidím teď, byl Dubček hlupák nebo agent Moskvy, nejspíš do jisté míry obojí. Dopadlo to špatně, Sověti nás obsadili, což jeho předchůdce Antonín Novotný nechtěl a nedopustil.
Přesto se mi pochopitelně tehdy Pražské jaro a jeho v akčním programu KSČ navrhované reformy líbily. Myslel jsem si a doufal jsem, že v nějaké formě politické uvolnění bude pokračovat, že například bude omezena cenzura a budeme moci volněji cestovat na západ. Bylo to ode mne asi naivní, ale tehdy jsem si to myslel a v to alespoň doufal."
Závěr
Psaní jsem si trošku zjednodušil tím, že jsem citoval ze svých článků z roku 2018. Názory na Dubčeka a na Pražské jaro jsem však od té doby nezměnil.
Zajímavé a smutné je, že letos, když jsem si přečetl zde na blozích některé články o naší okupaci zeměmi Varšavské smlouvy, tak jsem se při vzpomínkách necítil dobře. Nejspíš kvůli mým stále ne zcela zpracovaným frustracím z tehdejších událostí a to jsem již před mnoha lety emigroval do Nizozemska. No nic, snad jsem se z toho alespoň trochu vypsal a teď už o tom raději nebudu moc přemýšlet.
