My jsme Knedlíci

Zpívá se na melodii známé národní písně My jsme Valaši:

My jsme chytří lidé, my všichni Češi,
pijeme, kecáme po vlasti naší,
pijeme a kecáme ve svornosti,
nenajdeš na světě takej moudrosti.

Refrén:

 My jsme Knedlíci, jedna rodina,
    česká kotlina, naša domovina.
My jsme Knedlíci, buřti, samý špek
   a náš náčelník, Jura Paroubek.

Čtenář si Juru Paroubka může nahradit dle vlastní libosti, nelibosti a volební preference Václavem Havlem, Václavem Klausem, Mirkem Topolánkem (ten už z politiky odešel, ale někdo ho má možná stále jako vzor) nebo jiným politikem.

Příznivci různých těchto politiků mohou též (pokud se nepoperou) zpívat společně, libovolný počet slok a v každé z nich použít jméno jiného českého politika nebo veřejného činitele.

Osobně jsem zvolil Jiřího Paroubka, neboť se podle mne nejvíce jak povahou, tak vzhledem typickému Knedlíkovi podobá. Knedlíkem nazývám člověka, který pravděpodobně již od dětství knedlíky příliš jí, a též podle toho potom časem vypadá.  A nejhorší je, že – řečeno v nadsázce – jako ten knedlík i myslí. Jeho myšlení je hodně jednoduché. Toto všechno jistě není zaviněno pouze častým požíváním knedlíků, to bychom na tu typicky českou potravinu sváděli víc, než je schopná zavinit. Někteří lidé možná knedlíky celkem neradi, živí se jinak, třeba hlavně pivem, ale přesto jako Knedlíci myslí a vypadají. Mělo by se to stát předmětem hlubšího zkoumání.
Václava Havla si v mnoha směrech vážím. Václava Klause vlastně též. Mnohé věci se mi na něm nelíbí, ale nazvat pana profesora Knedlíkem by asi nebylo vhodné. Ostatně jako Knedlík zase tak moc nevypadá. Mirek Topolánek také jako Knedlík nevypadá. Každý z nich má jistě nějakou dobrou vlastnost. Dobrou vlastností knedlíků skutečných je jen to, že jsou dobré. Když se povedou. Ale rádi je mít nemusíme.

Píseň My jsme Valaši 

Zpět k naší písni. Existuje několik variant textu písně My jsme Valaši. Z webu, viz zde, cituji jednu z těchto verzí.

1. My jsme muzikanti, staří Valaši,
    hrajeme, zpíváme po vlasti naší.
    Hrajeme, zpíváme pěkně vesele,
    nenajdeš na světě takej kapele.

R: My jsme Valaši, jedna rodina,
    valašské hory jsou naše otčina,
    my jsme Valaši, chlapci jako fík
    a náš kapelník je strýc Macalík.

2. Ta naše kapela, ta dovede hrát,
    veselou pěsničkou srdce rozehřát.
    Veselá pěsnička ať světem letí,
    všem lidem pro radosť, i našich dětí.

R: My jsme Valaši …

3. My jsme muzikanti, staří Valaši,
    hrajeme, zpíváme po vlasti naší.
    Až my vám přestanem zpívat pěsničky,
    budete vzpomínat na nás, lidičky.

R: My jsme Valaši …

Trochu jiná verze textu, tentokrá pod názvem My sme Valaši, je např. zde.
Na YouTube je možno nalézt mnoho (provedení )variací této písně. Já mám nejraději tradiční provedení s cimbálovou kapelou. Pro případné zájemce též upozorňuji na provedení zpívané Jiřinou Bohdalovou, Radkem Brzobohatým a Waldemarem Matuškou.

Pokračování, vylepšení a nové varianty písně

Nejsem básník a vím, že můj text je literárně velmi nedokonalý. Přivítám, když mi někdo e-mailem pošle, nebo dole do diskuse přidá vylepšení či pokračování písně My jsme Knedlíci, popřípadě novou variantu této písně. Tyto další varianty nemusí být nutně na melodii písně My jsme Valaši. Vzpomínám si, že v 60. letech minulého století byly například velmi populární parodie na slova písně písně My jsme muzikanti, přicházíme z české země, my jsme muzikanti, přicházíme k vám.

Blogová píseň

Pokud nějaké pěkné příspěvky dostanu, tak z nich udělám výběr, nějak je pospojuji, nebo vytvořím různé varianty písně a budu je publikovat v jednom z mých příštích článků na tomto blogu. Nebo někdo může vydat jinou verzi na svém blogu.

Tak by mohla vzniknout jakási blogová píseň, obdobná blogovému románu Michaela Viewegha. Když by někdo chtěl a dovedl to, tak by pak mohl na YouTube provedení této nové písně dokonce nahrát.

Závěrem vysvětlení, aby nedošlo k nedorozumění

Uvědomuji si, že tento můj článek je trochu provokativní. Není nutné brát ho vážně. Je vědomě napsán v nadsázce. V žádném případě však není mým úmyslem někoho urazit. Chci jen trochu nastavit křivé zrcadlo, které groteskně zvětšuje jisté negativní stránky české povahy.

Vím též, že není možno zjednodušovat a zobecňovat a že v České republice žije mnoho dobrých, chytrých a pracovitých lidí. Mám tam také stále dobré přátele, kterých si vážím. Cítím se dosud Čechem. Česko mám stále rád. Mám dvojí občanství a do mé staré vlasti rád jezdím. Vím tedy, že se tam spousta věcí změnila k lepšímu.

Ale jisté věci, jako například politické dění, se mi tam nelíbí. Za některé události a politiky se tu dokonce i stydím. Tyto skutečnosti se však, pokud vím, nelíbí ani většině těch Čechů, kteří v Česku žijí.

Když jsem zakládal svůj Blog na iDnes, tak jsem si říkal, že soustředím především na dobré věci, nejen v Česku, ale i ve světě, že budu psát pozitivně a příliš nebudu kritizovat. Pár kritických postřehů si však nemohu odpustit. Doufám, že se k psaní o těch kladných věcech brzy dostanu.

Těším se na případnou diskusi k mému článku, i na kritiku. Potrefené husy se možná ozvou první a nejhlasitěji. S tím počítám.

Poznámka
Nemám nic proti knedlíkům (s malým k). Knedlíky mám občas rád. Když jsem byl v posledních letech v Česku, tak jsem si několikrát zašel ve středu Prahy na oběd nebo na večeři. Například do restaurace Marie Terezie na Příkopech. Tam jsem si rád dal nějaké typické české jídlo, mnohdy i s více druhy knedlíků. Knedlíky tam vařily opravdu dobré a s Krušovickým pivem mi moc chutnaly.

Dodatek 24. července 2011, 13:34
Donedávna jsem si myslel, že jednoduchost české stravy - malá pestrost, hlavně maso (často vepřové), knedlíky a pivo - se rozbujely až za komunismu. Má to však delší tradici a možná i hlubší kořeny, viz: KAREL ČAPEK: Hlas nevlastenecký. Vím však, že český jídelníček se v posledních 20 letech stal rozmanitější a že ne každý Čech vždy jedl a nyní jí hlavně maso a knedlíky a zapíjí to pivem.
Souhlasím však s Karlem Čapkem, že strava, její zjemnění a variace v jídelníčku mají vliv na myšlení člověka. Zajímavý současný francouzský filosof Michal Onfray tvrdí, že ke změně společnosti k lepšímu je třeba více cítit a přemýšlet, a mimo jiné též jíst dobré a kvalitní jídlo. Prodalo se již hodně jeho knih, takže Onfray už nemusí vydělávat a v Caen v Normandii dává zadarmo přednášky o filosofii a o umění žít. Součástí jeho přednášek je večeře uvařená jedním z předních francouzských kuchařů.