V této sérii článků se pokouším stručně popsat, co si o roku 1968 pamatuji, jak jsem tehdejší politiku viděl a jak jsem rok 1968 a léta kolem prožil.
Tento článek je pokračováním mých předešlých článků:
Mé vzpomínky na rok 1968 - první část
Mé vzpomínky na rok 1968 - druhá část.
Čtenářům, kteří to ještě neudělali, vřele doporučuji si nejprve přečíst tyto části.
Minulý článek jsem skončil tím, že jsem se jako student druhého ročníku MFF-UK přihlásil na výměnný studentský čtrnáctidenní zájezd do Leningradu a vysvětlil jsem tam důvody, proč jsem se toho zájezdu chtěl zúčastnit. Stručně řečeno, chtěl jsem se zdokonalit v ruštině (abych z ní mohl snadno složit zkoušku), na vlastní oči poznat Sovětské Rusko (tak trochu mé safari po Sovětském Rusku), abych toto poznání měl za sebou a příště už jezdil jen na západ.
Odjezd byl určen na 21. srpna 2018 ráno z Hlavního nádraží v Praze.
20. srpna jsem z mého trvalého bydliště v krásném městečku Bělá pod Bezdězem autobusem přijel do Prahy. Ubytoval jsem se na jednu noc na studentské koleji na Albertově, nechal si tam kufr. Pak jsem se sešel s mou přítelkyní a vyrazil jsme na večeři a rozlučkovou oslavu s ní a Prahou do Vinárny u Zlaté Studně pod Pražským hradem. Z terasy restaurace je nádherný výhled na Prahu. Na stejném místě je nyní luxusní a drahá Terasa U Zlaté Studně. V šedesátých letech to však byla až na to výjimečné místo běžná nepříliš drahá pražská vinárna.
Bylo pěkné počasí, navečeřeli jsme se, pokochali se pohledem na Prahu, popovídali si a společně vypili láhev vína. Pak jsem přítelkyni doprovodil domů a těsně před půlnocí jsem tramvají vyrazil směrem Albertov.
Nepamatuji se již, kdy přesně jsem se dozvěděl, že nás vojska Varšavské smlouvy začaly obsazovat. Zda to bylo po cestě v tramvaji nebo až na koleji. Dobře si však pamatuji na pokoj, kde jsem tu noc spal a jak jsem se tam díval z okna a viděl mnoho letadel letících nad Prahou. Byl to velký pokoj, na pokoji bylo zhruba 8 paland, tedy pro 16 studentů a tu noc tam spalo přibližně 10 studentů. Zvolal jsem, že jsme obsazováni. Už nevím přesně, jaká slova jsem použil. Přesně si však pamatuji, co řekl student, kterého jsem jako prvního vzbudil: "Jsi vožralej, jdi spát". Za chvíli však jiný student vstal a pustil dráťák. Opět po chvíli řekl: "... on má pravdu, pojďme za ženskýma, začala třetí světová válka".
Poslouchali jsme chvíli to rádio a pak spali až do brzkého rána. Pak jsem tramvají dojel na Hlavní nádraží, kde jsme měli sraz. Téměř všichni účastníci zájezdu dorazili. Někteří s kufry a/nebo velkými taškami a někteří bez kufrů. Bez kufrů byly především dívky. Dorazila též učitelka ruštiny, původem Ruska, která zájezd organizovala. Jak jsem již zmínil v minulém článku, byla to celkem sympatická žena, která učila ruštinu a odbornou ruštinu a politikou nás neotravovala. Možná ani komunistka nebo zastánkyně komunismu nebyla. Ve skupině jsme diskutovali, probrali jsme, co víme o vstupu vojsk a co bychom v současné situaci měli dělat. Zda do Leningradu dnes odjet nebo ne. Učitelka se u přepážky snažila zjistit, zda vlak odjede, nebylo to jisté, ale zatím se zdálo, že ano.
V jednu chvíli jeden o něco starší student (z vyššího ročníku), než jsem byl já řekl: "Jde o to, kde to teď bude zajímavější, zda tady nebo tam?" Vidím ho ještě teď před očima, byl štíhlý, vypadal trochu jako Jiří Suchý a po té větě se ušklíbl skoro tak, jak to dělával Jiří Suchý. Suchý si často dělával legraci, u něho jsem si však nebyl jist, že šlo o legraci, možná to myslel vážně. Tak to asi pochopila i učitelka ruštiny. I tu si ještě dovedu vybavit před očima, v obličeji dostala šedý skoro ustrašený výraz, polil ji asi studený pot a řekla: "Nikam nepojedeme". Pak to vysvětlila starostí o naší bezpečnost a že vůbec není jasné, zda bychom dojeli až do Leningradu, zda by nás tak daleko pustili. V duchu si možná řekla, že s touto bandou riskujících nezodpovědných vtipkujících studentů teď do Svazu nepojede a kvůli nim se na Sibiř podívat nechce. Pokud bychom do Leningradu dojeli a s našimi ruskými kolegy studenty matematiky a fyziky se setkali (což není vůbec jisté, že by se s námi směli setkat), tak mohlo jistě dojít k zajímavým diskusím. Paní učitelka původem Ruska jistě věděla lépe než my, možná i po zkušenostech z její rodiny, čeho všeho jsou ruští komunisti schopni. Takže jsme nikam nejeli. Většina s tímto rozhodnutím souhlasila. Stejně jsme bez organizátorky zájezdu odjed nemohli.
Kufr jsem si dal do úschovny zavazadel a zavolal přítelkyni, že se u nich stavím. Měl jsem v plánu dozvědět se, co se přesně děje, podívat se na fakultu a projít se po Praze.
Pokračování bude někdy příště.
Související články
Mé vzpomínky na rok 1968 - první část
Mé vzpomínky na rok 1968 - druhá část
Jan Hus a Alexander Dubček - tragické postavy české a československé historie
Události pražského jara
