V této sérii článků se pokusím stručně popsat, co si o roku 1968 pamatuji, jak jsem tehdejší politiku viděl a jak jsem rok 1968 a léta kolem prožil.
Pražské jaro nepřišlo náhle a samo od sebe. Po tvrdých padesátých letech nastalo v šedesátých letech uvolnění. Komunisti však byli stále pevně u moci. Svobody moc nebylo a ekonomika dobře nefungovala. Téměř všichni lidi věděli, že na západě (například v BRD a Rakousku) bylo svobody více, ekonomika lepší, možnosti se realizovat větší a životní standard o dost vyšší (sice jak pro koho) než v komunistickém Československu. To mnohé lidi dost štvalo, ale věděli, že s tím mnoho udělat nemohou a tak v rámci možností žili, jak nejlépe dovedli.
Zhruba tak jsem žil i já. Na jaře roku 1968 mi bylo dvacet let a studoval jsem ve druhém ročníku na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy University. Měl jsem celkem dobré a tolerantní rodiče. Trvalé bydliště jsem měl u nich v krásném městečku mezi lesy v Bělé pod Bezdězem, tak jsem kombinoval život na venkově s životem v Praze a to se mi moc líbilo.
Učil jsem se rád a snadno, exaktní obory mi šly a tak jsem měl dost času i na jiné věci. Nekouřil jsem, téměř jsem nechodil do hospod na pivo a ušetřený čas a peníze jsem využíval jinak.
Předně se mi líbily ženy. Měl jsem vždy přítelkyni, půl roku dokonce dvě. To nebylo snadné, ale nemohl jsem se rozhodnout jen pro jenu z nich. S oběma jsem si celkem dobře rozuměl. Nejraději bych je zkombinoval do jedné skoro ideální, to však nešlo. Ani jsem nechtěl jednu z nich zklamat. Ačkoliv někteří mí kolegové z koleje znali obě, tak mě nepráskli a půl roku mi to vycházelo. Na jaře roku 1968 jsem se rozhodl pro tu v časovém pořadí druhou. Byla to má kolegyně z MatFyzu, studovala učitelský obor. Podotýkám, že neplatí, že všechny MatFyzačky jsou škaredé, mnohé jsou hezké a některé dokonce krásné. Stejně jako neplatí, že všechny studentky ekonomie jsou hezké, ale hloupé.
Chodil jsem na kulturu (do divadel, na koncerty a výstavy), do vináren a tancovat. Rád jsem lyžoval, byl jsem členem lyžařského oddílu MatFyzu, pododdílu lyžařských cvičitelů. Každou zimu jsem strávil 2 - 3 týdny na horách. Léto jsem trávil částečně v Bělé, kde je krásné přírodní koupaliště a jezdil a chodil jsem po Československu anebo trávil v kánoi na vodě. Sjel jsem například Otavu od Sušice a horní tok Vltavy.
Jak jsem výše poznamenal, Pražské jaro nepřišlo z ničeho nic ani náhle. Nespokojenost s režimem rostla a na rozdíl od tvrdých padesátých let ji lidé častěji dávali i veřejně najevo. Například v roce 1967 došlo k tzv. Strahovským událostem. Na Strahovských kolejích docházelo k výpadkům dodávky elektřiny. Proti tomu studenti ze Strahovských kolejí 31. října 1967 demonstrovali, heslem demonstrace bylo "chceme světlo". Veřejná bezpečnost demonstraci brutálně rozehnala a někteří studenti byli potrestání, včetně vyloučení ze studia. Tyto události jasně ukázali, že tehdejší komunistické vedení nemá situaci v zemi pevně v rukou. O těchto událostech viz například zde, zde a zde. V jisté omezené míře se bouřili též spisovatelé. Lidi obecně (nejen spisovatelé) kritizovali přísnou cenzuru.
Jak je dobře známo, v lednu 1968 došlo ke změnám ve vedení Komunistické strany Československa. Prvním tajemníkem se stal kovaný komunista, osobní přítel Leonida Brežněva RSDr. Alexandr (Saša) Dubček a vystřídal ve vedení strany Antonína Novotného. Komunisti pochopili, že ekonomika nefunguje a bez reforem ani nikdy fungovat nebude a že lidi jsou nespokojení. Tak se rozhodli pro reformy. Mezi sebou však bojovali nejen o to, jaké reformy navrhnout a do jaké míry je provádět, ale též - možná především - o moc.
K jistým uvolněním pomalu docházelo. Většině lidí se to líbilo. Mnozí si přáli, aby reformy byly důsledně dotaženy do konce, někteří by si dokonce přáli další a zásadnější reformy. Vznikl Klub Angažovaných nestraníků (KAN), od roku 1948 do té doby nevídaná věc. Někteří lidi (nedovedu odhadnou kolik, můj otec a já jsme k nim jistě patřili) by si přáli, aby komunistický režim byl zrušen a přešli jsme na liberální demokratický systém se svobodným podnikáním (kapitalismus), jaký byl například v BRD a Rakousku. Tito lidé však věděli, že v dané geopolitické situaci je to nemožné i tzv. reformní komunisté by tomu bránili.
16. května v Praze proběhl Studentský majáles. Toho dne ráno jsem dorazil na budovu naší fakulty na Malostranském náměstí. Někteří studenti připravili již dny před tím různé transparenty a ty 16. května přinesli před budovu fakulty. Mně se nejvíce líbil transparent s nápisem: "Nezlobte se na komunisty, oni to mysleli dobře". Tak jsem se ho ujal a ještě s jedním studentem jsme jej nesli. Později jej vystřídal jiný můj kolega, já jsem jej však nesl dál. Průvod za velkého zájmu veřejnosti procházel Prahou. Jelikož jsem průvodem šel, tak jsem jej celý neviděl. Pamatuji se však dobře, jak se mnozí lidé při pohledy na náš průvod smáli a navzájem si ukazovali ty nejlepší a nejvtipnější transparenty.
Králem Majálesu byl "zvolen" student Matfyzu Jan Cífka, zvaný Špule. Jeho předvolební projev byl stručný, jednoduchý, ale účinný. Vystoupil na pódiu, otevřel svá velká a široká ústa a vložil do nich svou nemalou pěst. Posluchači se smáli a Jan Cífka byl vyhlášen králem Majálesu. Toto si však dobře nepamatuji, možná se stal pouze králem části majálesu MFF-UK.
V každém případě, majáles byla jedna velká studentská recese s vážným politickým vzkazem: komunisti a komunistický režim se nám (moc) nelíbí. Wikipedie o tomto Majálesu na stránce Události Pražského jara informuje stručně a výstižně:
"16. května: V Praze proběhl za mimořádného zájmu veřejnosti vysokoškolský majáles, který odrážel stupňující radikalizaci veřejného mínění."
Logicky docházelo k velkému napětí:
- mezi vedoucími komunisty navzájem. Tj. jaké reformy slíbí, jaké provedou a kdo z nich stranu a zemi povede.
- mezi (vedoucími) komunisty a "prostými" lidmi, kteří by chtěli důsledné reformy a možná i konec vlády jedné strany.
- mezi vedoucími komunisty - tzv. Dubčekovým vedením - a sovětským vedením.
Konec první části. Pokračování vyjde dnes nebo zítra.
