V této sérii článků se pokusím stručně popsat, co si o roku 1968 pamatuji, jak jsem tehdejší politiku viděl a jak jsem rok 1968 a léta kolem prožil.
Tento článek je pokračováním mého předešlého článku Mé vzpomínky na rok 1968 - první část.
Minulý článek jsem skončil slovy:
"Logicky docházelo k velkému napětí:
- mezi vedoucími komunisty navzájem. Tj. jaké reformy slíbí, jaké provedou a kdo z nich stranu a zemi povede.
- mezi (vedoucími) komunisty a "prostými" lidmi, kteří by chtěli důsledné reformy a možná i konec vlády jedné strany.
- mezi vedoucími komunisty - tzv. Dubčekovým vedením - a sovětským vedením."
V červnu se zvyšovalo především napětí mezi Dubčekovým vedením a sovětským vedením.
Alexander Dubček byl tehdy v Československu a také na západě dost populární. Nejen kvůli reformám, které pod jeho vedením byly navrhovány a částečně i prováděny a lidu se většinou líbily, ale také proto, že byl tak trochu showman, očividně opojený popularitou a získanou mocí. V časopise Mladý svět tehdy byla publikována jeho fotka, jak skáče v Praze v Podolí z desetimetrové věže do vody. Některým lidem se to foto asi líbilo. Pamatuji si, jak se tato fotka líbila mé tehdejší přítelkyni (o které jsem se zmínil v předešlém článku), která Dubčeka dost obdivovala, a jak mě to na ní štvalo. Náš vztah však nebyl založen na politice ani na názorech na politiky. Nebyla žádná levičačka, natož politicky levicově aktivní, a myslel jsem si, že se jí Dubček líbí především proto, že byla idealistická až naivní dobračka a že z toho vyroste. :-)
Osobně jsem Dubčeka rád neměl. Považoval jsem jej za komunistického šaška a tajtrlíka. V komunismus s lidskou tváří jsem nevěřil. Bylo to něco jako poloviční panna. Poloviční panny možná existují, ale když se to provede dobře, tak maximálně pár minut. Soudruh Dubček však chtěl, možná upřímně, ten komunismus s lidskou tváří na dlouhou dobu, ale jako kovaný komunista stále jako "diktaturu proletariátu pod vedením komunistické strany". Když se jej později v devadesátých letech novináři v Itálii zeptali, zda je pravda, že v roce 1968 připravovali zřídit koncentrační tábory pro lidi, kteří by se proti komunismu bouřili, reformy by chtěli dotáhnout dál a ukončit vládu komunistů, tak řekl, že to není pravda. Nic (zatím) nepřipravovali, jen o tom uvažovali. To je síla. Dubček prostě byl kovaný komunista.
Dle mne, jak to vidím teď, byl Dubček hlupák nebo agent Moskvy, nejspíš do jisté míry obojí. Dopadlo to špatně, Sověti nás obsadili, což jeho předchůdce Antonín Novotný nechtěl a nedopustil.
Přesto se mi pochopitelně tehdy Pražské jaro a jeho v akčním programu KSČ navrhované reformy líbily. Myslel jsem si a doufal jsem, že v nějaké formě politické uvolnění bude pokračovat, že například bude omezena cenzura a budeme moci volněji cestovat na západ. Bylo to ode mne asi naivní, ale tehdy jsem si to myslel a v to alespoň doufal.
V červnu a červenci Sověti Dubčekovo vedení silně kritizovali, mluvili o tom, že se mu vedení země vymknulo a určitě vymkne z rukou a že dojde ke kontrarevoluci. Dokonce mluvili o tom, že nás obsadí němečtí revanšisté.
29. července až 1. srpna v Čierné nad Tisou proběhlo jednaní mezi vedením KSČ a KSSS. Česká delegace zde nebyla jednotná a jednání bylo značně dramatické, detaily viz zde: Události pražského jara. Dubček se v Čierné se Sověty nedohodl, situace se ale naoko trochu uklidnila. Proto jsem si stejně jako mnoho lidí v Československu tehdy myslel, že k zásahu vojsk Varšavské smlouvy do Československa nedojde.
Jak jsem zmínil v minulém článku, na jaře roku 1968 jsem byl studentem druhého ročníku MFF-UK. Na fakultě byl tehdy organizován výměnný studentský zájezd do Leningradu. Rozhodl jsem se tohoto zájezdu zúčastnit a to z následujících důvodů:
- Výuka ruštiny mi v druhém ročníku skončila. Probírala se i gramatika, ale šlo především o ruštinu užívanou v matematice a fyzice. Nejpozději ve třetím ročníku jsem musel udělat z ruštiny zkoušku, jak z ruštiny obecně, tak z matematické a fyzikální terminologie a užívání ruštiny v těchto oborech. Zápočty z ruštiny jsem získával (ty byly však spíše za účast na cvičeních než za znalosti), ale moc jsem ji neuměl a zkoušku z ruštiny bych jen tak bez větší přípravy a biflování neudělal. Během zájezdu jsem se tedy chtěl ruštinu lépe osvojit.
- Chtěl jsem jednou navštívit Sovětský svaz, abych alespoň trochu v realitě poznal a pochopil, jak to tam chodí a jak obyčejní lidi (například ruští matematici a fyzici) myslí. Nedovedl jsem si představit, že by mnozí studenti matematiky a fyziky ten systém obdivovali, tak hloupí snad nebyli, ale nevěděl jsem to jistě. I když byla otázka, zda by byli ochotni a mohli se s námi o politice bavit. Cynicky řečeno: má plánovaná návštěva SSSR byla tak trochu safari do sovětského Ruska. Mým cílem bylo mít od Rusů dostatečný odstup, ale dobře se podívat, jací Rusi jsou a jak se tam žije.
- Můj plán byl: naučit se během zájezdu lépe rusky, podívat se jednou do sovětského Ruska a pak už do zahraničí jezdit jen na západ. :-) Na jaře v roce 1968 se cestování na západ již uvolňovalo. Někteří mí kolegové studenti a též učitelé na fakultě tehdy na západ, někteří z nich i pracovně, vyjeli. V té době jsem o emigraci vůbec neuvažoval. Měl jsem svou vlast, navzdory systému, který v ní vládl, rád a tehdy jsem si nedovedl představit, že bych do konce života žil jinde.
- Na prvním setkání zájemců o zájezd se ukázalo, že zájezd povede celkem sympatická učitelka ruštiny. Uměla perfektně česky, ač byla původem Ruska. Mimochodem, obě dvě učitelky (docentky) ruštiny na Matfyzu byly sympatické, vyučovaly ruštinu a odbornou ruštinu a s politikou, anebo politicky zatíženými texty nás vůbec neotravovaly. Možná sami ani příznivkyně komunistů a komunismu nebyly.
Takže jsem se na výměnný zájezd do Leningradu přihlásil. Odjezd by určen na 21. srpna 1968 ráno, už nevím přesně v kolik hodin, z Hlavního nádraží v Praze.
Konec druhé části. Pokračování vyjde v mém příštím článku zítra.
Související články
Mé vzpomínky na rok 1968 - první část
Jan Hus a Alexander Dubček - tragické postavy české a československé historie
Události pražského jara
