Obdivuhodně odolní potomci! Měla jsem to podobné- mě střásali moji četní starší sourozenci z mnohametrové břízy... (Držela jsem se pevně)

Děkuji (snad bohu, snad osudu, snad těm rodičům), že jsem měl rodiče podobně nezodpovědné.

A že jsem vyrůstal v době, kdy je za to nikdo stíhal.

A Vám, že jste mně to připomněl!

Zkuste raději zmínit psa a nějaké zranění v souvislosti s ním. To se hne "Cechlovky postižení" ozvou a poštvou na vás URNu se sociálkou za zády a v pozadí radši i Antouška.

Tyhle psy nenávidějící zrůdky u nás vypěstovala TV NOVA s jejich bombastickými zprávami. Stejně tak jako vymyté mozky, které při pádu dítěte z prolézačky žalují obec, která dětské hřiště zaplatila, že tam určitě chbělo splnění norem a placený dozor.

Kde jsou ty časy, kdy dítě vlezlo do cizího sadu a dostalo na zadek a nestěžovalo si jen proto, že by mu rodiče naložili další, protože je to nedovolené vniknutí a krádež i když jde o pár jablek. Nebo kde si děti hrály v lese, lezly na stromy a boule a škrábance byly součástí té skutečné zábavy, neboť za vše se platí?

Dnes dítě dostane poznámku, že bylo sprosté na učitele (či mu dokonce vytnulo facku) a rodič prohledá rodokmen, aby z toho udělal rasismus či šikanu a bránění svobodného rozvoje dětské psýchy.

Na zadek, či facku, jsem v dětství od rodičů jen párkrát a dobře vím (někdy až s nadhledem zkušenosti), že to nebylo jen sadistickým výlevem nenávisti k dětem či šikanou. Dítě musí všemi prostředky pochopit, že je členem sociální skupiny a že platí pravidla a také, že své činy nese následky na které bylo upozorněno zodpovědným rodičem. Když vylezeš na strom, můžeš spadnout, spadneš-li, tak si nestěžuj já tě jen odvedu k doktorovi, abys to přežil, třeba se poučíš (ti kdo porozumět chtějí, chápou, že nejde jen o lezení na stromy).

Občas čítam zaujímavé štatistiky - že väčšina detí nedokáže vyliezť na strom, že rovnako väčšina z nich nedokáže urobiť kotrmelec, že deti nie sú manuálne zručné...

Vyrastal som v meste, ale preliezť plot či vyškriabať sa na strom bolo "povinnou výbavou". Rovnako ako vedieť si sám urobiť mikro korbáčik z bužirky (najlepšie sa na to hodili vypletané odpadkové koše v školách),  kušu, gumipušku (s gumičkou - tepláky mali naspodu gumičku, ktorá sa dávala pod päty), vystreľovacie "bomby" z kypriaceho prášku a žltého obalu z kindervajca, jednoduchý delobuch (do dutého kľúča sa nasypala síra so zápaliek, priložilo sa to klincom, vyhodilo do vzduchu a po náraze na zem to buchlo).

Na jar sa "povinne" hrali guličky. Boli u nás borci, čo hrávali aj o 500 guličiek v jednej hre. Keď prehrali, išli do blízkeho obchodu kúpiť ďalšie vrecká guličiek.

Robili sme trestné výpravy na myši (jeden zatopil jednu myšaciu dieru a ďalší čakali pri iných dierach a chytali myši) či chytali jašterice a strnkáčov (strniskových koníkov-loučný koník). A nemyslím si, že by sa kvôli tomu zo mňa stal sadista a nepriateľ prírody - práve naopak.

Dnešné deti poznajú tak mobily, tablety a počítačové hry. Jednoducho virtuálny svet. Zdanlivo je to bezpečnejšie, ale človek nemôže celý život prežiť vo virtuálnom svete.

Moc hezké vzpomínky, mám podobné...tenkrát nám rodiče zakazovali chodit ven - to byl trest, který nejvíc "bolel". Teď nemá téměř smysl. Starší děti prostě ven nechodí.

Oproti p.Paceltové se chováte normálně. Pokud by ale někdo nechal batole lozit po frekventované silnici, považoval by jste to za normální?

Reagoval jsem na názory vyjádřené v konkrétních článcích a pod nimi a týkající se jednoho jediného případu. Paní Paceltová tam nepopisovala, že by nechala batole lozit po frekventované silnici, ale že její pes rafnul po jejím dítku. Nic se nestalo a paní Paceltová se myslím sama poučila, že by mohlo dojít k úrazu. Mé děti se občas taky pohybovaly v blízkosti brazilské fily, kterou neznaly a ona neznala je. Jednou došlo k něčemu podobnému jako u paní Paceltové, naštěstí taky bez zjevných komplikací. Synek si příště dával větší pozor a my taky. Jednání paní Paceltové v konkrétním případě mi přijde normální, ač bych měl výhrady k její "přecitlivělosti" ohledně psa. Ale to je u pejskařů celkem normální.

klídek, i psychologové, které bych mimochodem zakázala, už přišli na to, že ne dítě, ale rodič by měl být osobnost a svým nesmlouvavým způsobem je zpracovávat ku prospěchu všech. Mají pro to dokonce i název, který je tak hloupý, že jsem ho zapomněla. Mé děti nesměly  všechno a kupodivu jsem je nemusela bít, dostaly así 2x za život ale přesně věděly, kde jsou mantinely, jenže ono to stojí děsně důslednosti a ta současné rodiče otravuje. Zvířata se naučili milovat a ctít, takže si navzájem neubližovali, sem tam nějaká ta boule, rozbité koleno, nebo rozseklá kůže patří k dětství. Jo a hygiena sice byla, ale moc se nepřeháněla, takže jsem nevychovala ani alergiky.

Víte, já to nenapsal ani tak jako stesk nad tím, že někdo chová dítko v bavlnce, nebo abych se ironicky podivil "jak jsme mohli to dětství vůbec přežít". Každý ať si vychovává dítě podle svých představ a mně do toho nic není. Mně ale vadí, že se najdou lidé, kteří jsou schopni vás nahlásit na sociálku a policii, jen proto, že napíšete, že došlo k nějaké nehodě, u které se v podstatě nic nestalo. Vadí mi lidé, kteří chtějí mít pro všechny život nalajnovaný podle svých představ. Ať si jej klidně lajnují pro sebe. Ale mně a všechny ostatní ať nechají na pokoji.

Tak jsem si znovu přečetl příspěvky a musím konstatovat, že to byla fajn diskuze. Líbily se mi i různé vzpomínky na mládí (i já se připojil), a náhle jsem si uvědomil jednu věc. Ač oficiálně Pražák, žiju teď většinou v Poříčí nad Sázavou. Nikde nevidím dětské party. Když jdou děti ze školy, doprovází se jen tam, kam mají společnou cestu, pak zalezou domů. Kde jsou ty klukovské bitvy, průzkum neznámých objektů a ta touha po dobrodružství? Pokud vím, tak si většinou kámoši vymění ve třídě PC hry a pak si je hrají o samotě doma. Parafrázuju Karla Čapka: Tihle mladí to možná dotáhnou v životě daleko, ale neprožijí ani jedno jediné dobrodružství... Sice to sem patří jen okrajově, ale napsat jsem to musel.

Tempora mutantur et nos mutamus in eis...

Víte, ono by se chtělo souhlasit, samozřejmě je skvělé, když dětem dáte volnost a rozlet, protože to je naučí nejlíp odolávat nebezpečenstvím života. Jenže... při jen trochu bližším prozkoumání zjisťuju, že strašně generalizujete. Napsal byste to, kdyby ty hrábě skončily v očích? Napsal byste to o té motorce, kdyby se příbuzný či sousedův syn na motorce zabil?

Pro ilustraci, já nejsem moc úzkostná matka - děti od raného věku umí nakrájet chleba, nasekat dříví, střílet, na tábory jezdí se skvělými lidmi, kde si samy kopou latríny a staví stany. Vyrůstaly se zvířaty. Obecně jsou dost samostatné. A pak přijdou životní zkušenosti... U nás ve městě se dost nešťastně kříží hlavní trať se silnicí. Každoročně je tu několik mrtvých, bohužel mezi nimi i děti. A protože člověk většinu z nich zná, nutně se to na něm podepíše. A tak já, obecně neúzkostná matka, mám tendenci svoje i dospělé děti vodit přes přejezd skoro za ruku, a pořád do nich hustím zásady bezpečného zdolání kolejí, a nadávám dětem sousedů, když je nedodržují. Otravná a prudivá bába? Asi ano, i když to silou vůle potlačuji. Jen mám pořád před očima, co se stane, když člověka opustí štěstí.

Protože štěstí, to je ve finále ta jediná věc, kterou ke zdárnému proplutí nástrahami dětství i dospělého života potřebujeme.

Počkejte, o tom to přece není. Samozřejmě, že dětem musíte neustále opakovat nějaké základní zásady bezpečnosti, i já svým dětem neustále opakuji, že sice mají na přechodu přednost, ale že na to nesmí spoléhat a vždy se musí zastavit a rozhlédnout a počkat, až když 100% vidí, že auto brzdí nejlépe na obou stranách. Ale neznamená to, že s nimi budu chodit ke každému přechodu a hlavně! to neznamená, že když uvidím dítě, které toto nedělá, tak poběžím na sociálku žalovat, že se o něj rodiče nestarají a dostatečně mu to nevysvětlují. :-)

A to ještě zcela pomíjíte fakt, že někteří "nezodpovědní" rodiče naprosto drze nechávají děti provozovat různé sporty, při kterých klidně může dojít k úrazu a to i relativně vážnému. Například můj syn hraje hokej a dcera florbal a oba už nějaká ta zranění měli. Většinou nějaké naražení či zlomeninu. To by si asi sociálka smlsla - vědomě děti vystavovat riziku zranění. :-p

Jinak já jsem se dvěma dětmi už 11 let sám a protože chodím do práce, tak holt občas byly po příchodu ze školy třeba 2 hodiny samotné. Jinak to nešlo, jinak by skončily v děcáku. Zvládali to oba dobře, občas nějaký menší průšvih byl, jako třeba když mi chtěl synek udělat radost a utřít prach v takovém tom skleníku ve stěně a protože byl malý, tak si stoupl na ten spodní díl a on se s ním ten vrchní nahnul, tudíž všechno z toho vysypal a samozřejmě rozbil. Ještě že to na něj nespadlo. Ale museli třeba od malička často na tréninky sami a já chodil a pro ně, když jsem přišel z práce. Nemyslím si, že by jim to nějak uškodilo, spíš naopak - byli oba mnohem samostatnější a zodpovědnější. O svém dětství ani nemluvím - o prázdninách jsme vypadli ráno v 8 a přišli až na večeři, dostali držkovou za to, že jsme nepřišli ani na oběd, ale druhý den to bylo totéž. Prolezli jsme kde co, včetně kanalizace, starých polorozpadlých domů, při povodních jsme jezdili po Labi na polystyrenových vorech, rozbili 100 oken míčem, Xkrát si zlomili ruku nebo nějaký prst, stříleli po sobě prakem.... A nikdo to s nějakou sociálkou neřešil, o policajtech ani nemluvě. Maximálně jsme někdy dostali na prdel. V tomhle jsme měli to dětství mnohem lepší, svobodnější a dobrodružnější.

Mohli bychom tu psát pořád dokola, jak bylo naše dětství krásnější a svobodnější a jak jsou ti dnešní caparti vlastně chudáci, že nezažijí to co my. O tom to ale až tak nebylo. Bylo to o tom, že postupně si vytváříme kolem sebe ploty a bráníme i těm, co by chtěli žít dnes tak, jak jsme kdysi žili my. Dnes se razí snaha všemu předejít, všechno postihnout zákonem, rodič kterého postihne tragédie s dítětem si krom svého smutku musí prožívat ještě buzeraci od státu a bát se, aby sám nebyl třeba zavřen za to, že nezabránil náhodnému neštěstí. Mně to přijde absurdní a všemi těmito "maličkostmi" mi společnost bere chuť zde dále přebývat. Kdysi jsem odmítal emigraci, protože mi přišlo zbabělé utéct. Dnes ale o ní čím dál častěji uvažuji.

Pane Karle Boháčku, jak to jen říci? Vy jste zamindrákovaný chudák, který si to léčí zde na diskusích. Zkuste se někdy zamyslet sám nad sebou. Možná procitnete.

Ten? Nikdy! :-D