Já radši vynechám i tu výzvu :))

Tak, on ďábel ani žádné výzvy nepotřebuje. Jeho oborem je pokušitelství.

Václave, Vy se nezdáte!?:-)))))

Ale dobrý! Výkon i napsání!:-)))

Já vím, starej ješita. :-)

Ostatně nebyla jste to nakonec vy, kdo mně nastartoval odkazem na kluka co zdolával stovku za 24 hodin?

Tak jsem si k Vám nešla číst, neb jsem si říkala, že je to o běhu a mohlo by mne to před spaní otrávit sebezpytem. A pak jsem neodolala a... dosyta se pobavila. A tu radost z "dokázal jsem to" Vám moc přeji.

Díky za návštěvu i přání. A není třeba zpytovat svědomí. Tělo si samo řekne, když bude správný čas. :-)

Václave, pobavil jste mě. Znáte to, nic tak nepotěší....

Když já si běh fakt užívám. Ale to bude tím, že nejsem ješitnej chlap , ale na svou rozviklanou páteř a dislokované kyčle opatrná postarší dáma. Upřímně doznávám, že na takové experimenty se svým tělem nemám. Tedy alespoň jsem o tom přesvědčená. Ale fakt je, že platí nikdy neříkej nikdy.

Jednou jsem viděla rozhovor se dvěma maratonskými běžci, co se roky střídali o vítězství na, tuším, Bostonském mataronu. Zatímco jednomu svítily oči, jen se o běhu rozhovořil, druhý upřímně vyhrkl. "Nesnáším to. Nenávidím svoje běžecké boty a oblečení a nenávidím ten pocit, že zase musím ven a nenávidím, když nasaju první vzduch. A miluju návraty domů a dlouhé minuty pod sprchou. Ale nejdéle obden musím vyběhnout znovu".

Vy si ten svůj zápas (sebe se sebou) užívejte, Václave

Užiju. Ještě před tím závodem ve Vyškově jsem byl přesvědčen, že kategorii ARMY nechám trénovaným borcům. Ale jakmile tělo přestalo bolet, začalo to ve mně zase hlodat a nebýt toho, že se to na Ještědu běželo tak brzy, tak jdu do toho ještě letos. Tak si to dám příští rok jako dárek k dožití se první zralosti, které se dočkáváme v 52 letech.

Když zmiňujete ty tělesné problémy, je zvláštní, že se mi při tom závodě neozvala má zničená kolena ze střech.

Děkuji za návštěvu a přeji slastné užívání při zdolávání kilometrů.

Václave, pěkné čtení o běhání a nasazení, není nad takové zážitky. I to moudro na konci textu má obecný smysl. Za mě karma i

Díky.

Byl to nezapomenutelný zážitek a já jej absolvoval krátce poté, co jsem si přečetl o kolapsu trénovaných běžců v Olomouci. A já neběhal už 30 let. Těch pár absolvovaných výklusů nestálo za řeč. Měl jsem obavy a o to byla větší radost, že jsem do cíle dorazil po svejch. Aneb jak je to v Cimrmanech ... na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to.

Co tě nezabije, to tě posílí!! Já mám za letošek splněno:) Moje oblíbená řeka Tagliamento na mě dostala zase zálusk(ta láska je opětovaná) a nahnala mě do víru pod skalou. Dokázal jsem se jí nakonec vyrvat a zůstal viset na šutru u břehu, uplně vyřízenej, že jsem musel čtvrt hodiny čekat, než jsem měl sílu vylézt. A někdo se takhle vyřídí dobrovolně...

To závidím. Pro zážitky, kdy jde fakt o hubu stojí za to žít :-)