Poznat Mexiko City během tří dnů

je naprosto nemožné. Pokud se vám stane, že jedete odněkud někam (například z Tierra Blanca ve státě Guanajuato do Guatemaly) a na prohlídku hlavního města Mexika a okolí máte pouze oněch zmíněných 72hodin, musíte si přesně určit priority, protože v DF (název pro Mexiko City používaný místními – Distrito Federal) je možné strávit celý život pouze poflakováním se po barech či restauracích, popíjením mezcalu a tequilly a pojídáním výborných tacos a dalších dobrot.

Pro začátek je dobré znát někoho, kdo vám s orientací v pětadvacetimiliónové metropoli alespoň trochu pomůže. Vezměme například Rebeku. Nejen že je to neobyčejně inteligentní a sečtělá Mexičanka s vysoce nadprůměrnými znalostmi z mexických dějin, výborně se orientuje i v historii České Republiky a obecně se jí líbí všechno české. Navíc se vyznačuje slabostí pro hudebníky, takže když je vaším spolucestujícím bývalý basák kapely „Carnal Diafragma“, máte v podstatě vyhráno. Můžete dokonce přespat v jejím útulném bytečku ve čtvrti „Coyoacán“ a první teplá sprcha po třech měsících v polopoušti, kde jste se myli kbelíkovou metodou, je v tomto případě už jen velice příjemný bonus.

Pokud vaše srdce dychtí po pyramidách, neměli byste vynechat Teotihuacan, který byl po staletí nejvýznamnějším náboženským centrem celé střední Ameriky. Z autobusového nádraží „Terminal Norte“ tam jede přímý autobus, který vás za 33pesos (1peso = 1,50Kč) a jednu hodinu dopraví přímo ke vstupu. Po zaplacení dalších padesáti pesos můžete směle vstoupit do pyramidového ráje a fotit a fotit, co jen se vám do paměťové karty vejde.

Pokud je prohlídka Teotihuacanu vaší první návštěvou pyramid na americkém kontinentě, připravte se na to, že už nic monumentálnějšího neuvidíte. I když zářivé barvy spláchnul dešt a bílé štukové omítky dávno zvětraly a opadaly, ty stovky a tisíce tun kamení tam stále jsou a ještě dlouhou dobu budou. Stejně jako všichni ostatní se budete s očima navrch hlavy procházet po „Calzada de los muertos“ (Cesta mrtvých), což je jméno hlavní tepny kdysi dvousettisícového města, a posléze se s nadšením drápat na „Pirámide del Sol“ (Pyramidu Slunce), která je nejvyšší stavbou celého komplexu.

Na vrcholu budete spolu s turisty z celého světa cvakat o sto šest, protože rozhled je odtamtud minimálně impozantní a za zvěčnění bez diskuse stojí.

Po přečtení informační tabule u paty pyramidy se dozvíte, že její hlavní část byla postavena zřejmě v letech 1-100 n.l., někdy v období 100-250 n.l. přibyl ještě „přístavek“ před pyramidou a po něm dva chrámy na jeho jižní a severní straně. Dozvíte se také, že vnitřek pyramidy je vyplněn pískem a hlínou a postranní tunely tam dodatečně vyhloubili nejrůznější výzkumníci, kteří se pokoušeli dozvědět něco víc o její historii a způsobu konstrukce.

I když archeologický průzkum probíhá čile i dnes a dle optimistických slov jednoho z místních zaměstnanců ty nejzajímavější objevy teprve spatří světlo světa, zřejmě největší aktivita v tomto směru nastala v roce 1906, kdy se na příkaz prezidenta Porfiria Díaze na pyramidu vrhla tlupa archeologů vedená Leopoldem Batresem a nemilosrdně ji zrestaurovala. Všechno mělo být hotovo a připraveno na oslavu sta let mexické nezávislosti v roce 1910. Jestli to nakonec všechno stihli, se na ceduli nedočtete, podle posledních výzkumů je ale restaurátorské nadšení pohltilo natolik, že pyramidě přistavěli jednu terasu navíc, takže jich má místo původních čtyř rovnou pět. Když si tedy jednu odmyslíte a na vrchol pyramidy přidáte ještě chrám, který tam kdysi stál, máte její originální podobu. Tedy jen do chvíle, než archeologové zase přijdou s něčím jiným.

Z Pyramidy Slunce je krásně vidět na druhou největší stavbu Teotihuacanu – „Pirámide de la Luna“ (Pyramida Měsíce) a stejně to platí i naopak.

Zatímco sluneční pyramida ztělesňuje mužský element, měsíční pyramida je jeho ženským protějškem. Až na její vrchol se bohužel nedostanete, ale i tak je z její poloviny rozhled na Cestu mrtvých tak působivý, že vás na chvíli přestanou bolet kolena, která výstupy po strmých a leckdy téměř půlmetrových schodech nesou poměrně nelibě.

Teotihuacan nabízí kromě již zmiňovaných dvou velkých pyramid ještě spoustu menších staveb, jako například „El templo de Quetzalcóatl“ (chrám boha Quetzalcóatla), kde se budete bavit nad hlavami již zmíněného opeřeného hada "Quetzalcóatla" a jeho kolegy "Tlaloca", dokud nezjistíte, co byli zač. Zatímco Quetzalcóatlovi se občas obětovala pouze zvířata, Tlaloc coby bůh děstě, vody a plodnosti, potřeboval oběti lidské, nejraději měl ale děti. Ty byly občas i mučeny, a to proto, aby jejich slzy přivolaly déšť. Okouzlující.  

Je možné projít se vykopávkami bývalých obytných čtvrtí a chrámů, což je také zajímavé, ale bez průvodce z toho moc velký zážitek zřejmě mít nebudete.

 Pokud se Rebece podaří okouzlit jednoho z místních informovaných zaměstnanců, dostane se vám dlouhého podrobného výkladu téměř zadarmo, ale jelikož je vaše španělština po třech měsících v Mexiku stále ještě děravá jako cedník, zůstane vám toho v hlavě nanejvýš třetina a i z té se většina velice rychle vypaří.

Nezbývá vám tedy nic jiného, než se rozhlédnout kolem sebe, pominout ubrečené děti a prodavače suvenýrů, zapojit představivost a zkusit se na chvíli přenést do doby, kdy Španělé ještě netušili, kolik se jim toho později podaří zničit a ukrást a domorodci se museli kvůli nedostatku jiných nepřátel propichovat obsidiánovými noži mezi sebou. Navzdory zástupům turistů, kteří mluví snad všemi jazyky světa, se vám to určitě podaří.

pokračování příště

Podíváte se do antropologického muzea, projdete se po jednom náměstí a svezete se večerním metrem. To vše stále v Mexiko City. A pak se odjedete vykoupat do Guatemaly.