Pacaya aneb Tukani na sopce

Guatemalská měna se jmenuje „quetzal“, krásně česky „kecal“. Jmenuje se tak podle vzácně se vyskytujícího ptáka stejného jména, jehož ocasní pera kdysi staří Mayové používali jako platidlo. Guatemala je země o rozloze 108 890km2 s populací odhadovanou na zhruba 13 300 000 obyvatel. Počasí je celý rok až trapně ideální, s výjimkou období dešťů skoro pořád svítí sluníčko, průměrná denní teplota je 20C, v pobřežních oblastech 25C – 30C. Pokud ji navštívíte, určitě se nebudete nudit.  

Kromě spousty archeologických lokalit, z nichž nejznámější je zřejmě mayské centrum „Tical“, můžete například navštívit vápencové útvary „Semuc Champey“, nedaleké město „Cobán“, bývalé hlavní město „Antigua“ a samozřejmě některou z místních sopek. V Guatemale je sopek přes třicet; některé již vyhasly, některé jsou nečinné, čtyři z nich jsou ale stále aktivní. „Nejpracovitější“ je právě Pacaya; s výškou 2550m patří mezi ty nejmenší ale s větší či menší intenzitou soptí v podstatě bez přestávky již od roku 1965.

Pokud se chcete na Pacayu podívat, máte v podstatě dvě možnosti. Jestliže máte čím, můžete se na sopku vydat na vlastní pěst, většina turistů ale využívá jednodenní zájezdy vypravované z bývalého hlavního města Antigua. Každý den z Antiguy vyjíždějí mikrobusy, nejčastější doba odjezdu je v šest ráno a ve dvě odpoledne. Zvolíte-li odjezd ve dvě odpoledne, nejen že před výletem dobře vyspíte, ale ještě si na vrcholku budete moci vyfotit západ slunce.

Lístky zakoupíte v podstatě na každém rohu, poskytovatelů této služby je opravdu dostatek. 140Kč za dopravu + 90Kč za vstupné na vulkán za ten zážitek bez diskuse stojí. Spolu s lístkem dostanete i leták, na němž je napsáno, co byste si s sebou měli na výstup vzít. Kromě pevné obuvi, dostatku vody, ochrany proti slunci (krém, čepice, sluneční brýle) je to v případě odpoledního výstupu i baterka, protože velká část sestupu se odehrává za úplné tmy. Řiďte se instrukcemi, leták jste nedostali pro nic za nic. Nesmějte se seznamu doporučených věcí, mohli byste toho později hořce litovat.

Mikrobus vás vyzvedne na dohodnutém místě více méně na čas (to znamená třeba s půlhodinovým zpožděním – na minuty se tu opravdu nehraje), vy se nasoukáte dovnitř a může se vyrazit. Do mikrobusu se vás vejde cca patnáct a místa nebude nazbyt. Jízda trvá zhruba hodinu a půl, a pokud budete sedět vedle skupinky ani ne dvacetiletých Američanů, kteří celou cestu rozebírají své oblíbené řetězce rychlého občerstvení, může to být neobyčejně dlouhých 90 minut.

Jakmile na úpatí sopky s úlevou opustíte mikrobus, vrhne se na vás několik místních dětí s holemi. Nebudou vás bít, budou se vám je za mírný peníz snažit prodat. Výstup je vcelku v pohodě i bez nich (bez těch holí, děti s vámi nejdou), ale občas se nějaká opora hodí. Pokud se na výstup po vlastních necítíte, je možné sednout na koňský hřbet a téměř celou cestu absolvovat na něm. Vám přidělený průvodce vás kvůli identifikaci pojmenuje (například „Tukani“ je jméno, které se údajně pro skupinku turistů výborně hodí) a můžete vyrazit.

První fáze výstupu trvá cca tři čtvrtě hodiny a je to hračka. Stoupáte sice poměrně strmě, ale cesta je v rámci možností kvalitní. Hlína a kameny nepředstavují žádnou závažnější překážku a vy v duchu litujete ostatní účastníky výpravy, jejichž nohy se potí v doporučených pohorkách. Co chvíli se zastavujete, fotíte obzor a ostatní dýmající vulkány a kocháte se nádhernou krajinou. První odpadlíci sedají na koňské hřbety, které s sebou domorodci prozíravě vzali a vy s lehkostí vám vlastní konverzujete s průvodcem, který se jmenuje Arturo. Když vám říká, že tuhle trasu chodí dvakrát denně 365dní v roce, téměř mu závidíte.

Zabráni do družné debaty dorazíte tam, kde začíná opravdový výstup a vám (a nejen vám) lehce zatrne. Ohromeně hledíte na lávové pole a dýmající horu před vámi a tváří v tvář vznešené netečnosti odfukujícího vulkánu si uvědomujete svou zranitelnost a bezvýznamnost. Tu zranitelnost si uvědomujete ještě víc než ostatní, protože máte na nohou sandály a před sebou čtyřicet minut výstupu mořem štěrku.

 Někteří vaši společníci pohled na přírodní živel hlasitě komentují a obzvláště výrok mladého Kanaďana v kšiltovce s postavou plavčíka z Pobřežní Hlídky se vám vryje do paměti, když hlasem hlubokým jako Mariánský Příkop praví:

„This is like f…..g Mordor, man.“

Sám byste to nevystihl lépe.

Arturo vám s pohledem upřeným na vaše černé palce přeje hodně štěstí; zjevně nejste první trouba, který bude po žhavé lávě tancovat téměř bosky. Svolává všechny Tukany dohromady a pokračujete.

Vaše skupina je podle Arturových slov „sporty“ a dohání další výpravy, které startovaly před vámi. V tuto chvíli již nejste na čele a ostré lávové kameny rozličných velikostí mezi vaším chodidlem a podrážkou vám výstup poněkud znepříjemňují. Zuby nehty se držíte na chvostu a snažíte se zachovat neutrální výraz. S nově nabytým respektem pro fakíry zkoušíte různé způsoby, jak si alespoň trošku ulevit. Chvíli dokonce šplháte bosky, což u ostatních vzbuzuje němý úžas, u Američanů pak otázky typu: „Wow, doesn´t it hurt?“. Nenapadá vás žádná společensky přijatelná odpověď, tak raději nic neříkáte a sledujete, kterak si výše zmiňovaný Kanaďan sundává svoje sandály a zkouší vaší metodu. Nikdo jiný podobnou obuv nezvolil. Jste v dobré společnosti.

Po dalších pár minutách experimentování přicházíte na to, že relativně nejméně bolestivý je výstup s rozepnutými pásky, takže štěrk může volně proplouvat mezi botou a nohou. I přes toto poněkud pochybné zlepšení, je výstup daleko od slova „pohodový“.

Naštěstí štěrk zhruba po dvaceti minutách ustupuje větším kamenům a chodidla si můžou alespoň na chvíli odpočinout. Musíte si jen dávat pozor, abyste si nezvrtli kotník, sandály moc opory neposkytují. Plni optimismu se pomalu propracováváte vpřed hadem amatérských vulkanologů a zaujímáte své zasloužené místo v čele.

Konečně u cíle!

Výprava nekončí na vrcholu, ale u prvního výskytu tekuté lávy. Ta se nachází na pravé části vulkánu několik desítek metrů pod vrcholem. Uprostřed všeobecného focení a áchání se rozhodnete ignorovat pomalu smažící se palce a hrdinně lovíte záběr za záběrem.

Nikdy vás ani nepadlo, že se můžete přiblížit takhle blízko k tekuté lávě a dokud vám závan obzvláště teplého vzduchu neožehne ochlupení na levé holeni a podrážky nezačnou povážlivě měknout, cítíte se téměř jako hrdina.

Ostatní se neustále fotí a někdo vyčaroval pytlík marshmallows. I když vám opečený molitan - oblíbená pochoutka anglosaského světa – nikdy nic moc neříkal, tentokrát vám to nepřijde jako úplně špatný nápad a také si jeden na nabídnutém klacku osmahnete. Vždyť kdo se může pyšnit tím, že jedl pokrm připravovaný na opravdovém lávovém grilu.

Slunce zapadá a spolu s ostatními se připravujete na soumrak na sopce. Průvodce vás ale před výstupem neupozornil na to, že potřebujete filtr na mlhu, takže po pár marných pokusech focení vzdáváte a jako správný tukan se šikujete za Artura.

Nastal čas návratu.

S povolenými pásky u sandálů kloužete po štěrkové sjezdovce a říkáte si, že na akupresuru vás zase dlouho nikdo nedostane. Když konečně překonáte lávové pole a ocitnete se na normální cestě, je už téměř tma. Sestupuje husím pochodem; před vámi váš známy Kanaďan, za vámi sympatický Holanďan, s nímž je možné zapříst hovor. Jelikož nejste nemluva a on také ne, předete celou cestu. Protože na třicet lidí připadá asi pět svítilen a tři z toho jsou mobilní telefony, je nutné pracovat ve skupině a navzájem se varovat před vyčnívajícími kořeny a záludně vykopanými dírami, jimiž je cesta dolů lemována. I potmě je zřejmé, že to není stejná cesta jako nahoru a zanedlouho se spontánně začne šířit teorie o účelu oněch vykopaných děr a o tradici kanibalismu v Guatemale.

Nakonec se žádný katastrofický scénář nepotvrdí a vy po necelých dvou hodinách dorazíte v klidu k mikrobusům, které se přemístily do jakéhosi občerstvovacího střediska. Stejně jako ostatní i vy se vrháte na zakoupenou plechovku piva značky Gallo, které je jako jedno z mála v Guatemale pitelné a splachujete sopečný prach. Tukani mezi sebou vyberou spropitné pro Artura a mikrobusy naplněné unavenými leč šťastnými turisty se vydávají na zpáteční cestu.

Někteří si prohlížejí nafocený materiál, jiní usínají, Američané pro změnu řeší to, kolik by měl průměrný člověk jíst másla. Když přijde řeč na oblíbené filmy, na chvilku se zapojíte, ale nedostatek entusiasmu z vaší strany a absence výrazů „Wow!“, „Amazing!“ a především „Awesome!“ vás brzy odsoudí zpět do role posluchače. Jediné téma, na kterém se shodnou všichni, je fakt, že v mikrobusu cosi nelibě páchne. Osobně si myslíte, že je to cosi na něčí podrážce a jelikož to zavání jako něco od psa, je to obzvláště nepříjemné. Obecný názor ale je, že je to „f…..g horseshit, man!“ a tak se nepřete a jen tiše proklínáte tu osobu, která je vlastníkem oné infikované boty.

Do Antiguy přijíždíte plný dojmů kolem osmé večer. Sedáte si v parku na lavičku a kontrolujete chodidla. Jsou černá od prachu, velice citlivá a navíc na jedné z podrážek objevíte psí exkrement. Skoro byste si přáli, aby to byl ten „f…..g horseshit“, protože tohle smrdí jak čert.