Něco končí a něco začíná

Náš poslední den v Tierra Blanca. Po snídani jsme se odebrali na místo, odkud jsme měli v devět hodin odjet s některými z mých studentů na výlet do nedalekých jeskyní. Jelikož nám byly slíbeny nástěnné kresby a jelikož nikdo nebyl schopen s určitostí říci, kdo ony kresby vytvořil, byla naše zvědavost o to větší.

Nikam jsme nespěchali, protože jsme tušili, že udaný čas je více méně orientační a že zpoždění půl hodiny je spíš pravidlem než výjimkou. Na místo jsme dorazili ve čtvrt na deset a zhruba v půl desáté se k nám přidala Maria Guadalupe, což byla jedna z mých čtyř studentek, které se pyšnily tímto jménem. Chvíli jsme klábosili o cukrovce a obezitě, což jsou podle Guadalupe dvě nejčastější příčiny úmrtí v Mexiku (Maria je zdravotní sestra, takže předpokládám, že v tomhle případě to nebyl jen její odhad), a jelikož se pořád nic nedělo, rozhodla se něco málo pojíst.

 Sedli jsme si tedy do malé jídelny přes ulici, kde poněkud zašlý nápis hlásal „cada domingo, menudo delicioso“, česky tedy „každou neděli – výborné menudo“. Menudo je v podstatě pálivá česká dršťková s tím rozdílem, že polévce dominují dršťky a maso se v ní vyskytuje spíše ve stopovém množství. To ale nic nemění na tom, že je to výborná snídaně pro chladná rána, což byl přesně případ této neděle. Jí se samozřejmě s tortilami.

Porce, kterou Maria dostala, by uspokojila dva zedníky (byl to takový menší lavor) a majitelka této občerstvovny, zjevně vyznávající motto většiny českých babiček (tj. dokud se můžete hýbat, můžete i jíst), nemohla pochopit, že my s Davidem jsme už po snídani a že si nedáme ani něco malého, například jeden tamal (kukuřičné těsto plněné masem a salsou, zabalené do kukuřičného šustí a vařené v páře).

Na fotce vidíte, že tamal až zas tak malý není a snídaně skládající se ze dvou kousků téhle dobroty mě osobně stačí na dost dlouho. Nakonec jsme jí přesvědčili, že opravdu, ale opravdu nemůžeme pozřít ani drobeček a bavili se tím, jak Maria zápasila s litrem dršťkové. Měla na to dost času, protože ještě v deset jsme byli široko daleko jediní výletníci. Nacho (jeden z mých studentů a iniciátor celé akce) se objevil po čtvrt na jedenáct, jako obvykle s úsměvem od ucha k uchu. Zaradovali jsme se nesmírně; my proto, že už nám byla docela zima a Maria proto, že měla konečně nějakou objektivní výmluvu a nemusela se projíst až na dno.

Nacho přijel džípem Wrangler, který se kromě řidiče skládal už jen ze železa a předního skla. Naskákali jsme na korbu a jeli na trh vyzvednout další účastníky výletu a také nakoupit nějaké jídlo. Zaradoval jsem se podruhé, protože to, co se dělo, mělo nádech něčeho organizovaného a toho je v Mexiku třeba si vážit. Na trhu jsme vyzvedli Demis (další moje studentka a Nachova žena) s kamarádkou, které měly zakoupené potraviny. Čelist mi ale spadla až na zem, když mi křenící se Nacho oznámil, že to není jídlo na výlet, ale že teď jedeme do domu pana řidiče na snídani. Podotýkám, že bylo lehce před jedenáctou. Z pana řidiče se vyklubal velice sympatický místní učitel, takže když nic jiného, alespoň jsme si popovídali.

Po vydatné snídani, kde jsme opět museli s Davidem vytrvale odmítat nabízené jídlo, a po zakoupení benzínu, který tu ve velkých plastových nádobách prodávají vybrané obchody, jsme konečně vyrazili na výlet. Vepředu seděl pan učitel s chotí, vzadu my ostatní, tedy sedm lidí. Někteří z nás museli stát a vzhledem ke stavu cesty, na kterou jsme po chvíli z asfaltové silnice sjeli, to byla ta lepší varianta. Po necelé půlhodince poskakování po kamenech jsme ještě nabrali drobného veselého mužíka, z něhož se vyklubal náš průvodce, a po dalších deseti minutách jsme dorazili na místo určení. Sláva nazdar výletu. 

Procházka v lese mexické polopouště se výrazně liší od procházek například v českém lese. Během posledních dvou až tří dekád celou oblast zasáhlo masivní odlesnění, jehož příčinu mi nikdo nebyl schopen zcela uspokojivě vysvětlit. Těžko říci, jestli je více na vině těžba dřeva nebo postupná změna klimatu směrem k teplejšímu a hlavně suššímu počasí. Vzhledem k tomu, že zdejší lesy byly a jsou v podstatě monokulturou pinií, tak tam, kde z toho či onoho důvodu tyto stromy vymizely, zanikl celý les a poměrně záhy poté přišla masivní eroze. Proto je většina kopců v Tierra Blanca a okolí v podstatě holá, lemovaná pouze kamennými zídkami, které mají erozi zabránit, nebo ji alespoň zmírnit. Tam, kde lesy ještě jsou, můžete ze stromů narazit v podstatě pouze na již zmíněné pinie, což je druh borovice se semeny, která se prodávají i u nás pod poněkud matoucím názvem „piniové oříšky“. Místní druh pinií má chutná ale drobná semena, takže bych řekl, že se ke komerčním účelům moc nehodí.

Kromě několika typů keřů a různých druhů trav, které spojuje to, že jsou až na výjimky nepříjemně pichlavé, se v lese vyskytuje velké množství rozličných kaktusů, o jejichž naježenosti není třeba se ani zmiňovat.

To je druhý a velice důležitý rozdíl. Zdejší rostliny jsou extrémně dobře chráněny před nebezpečím a opírat se při výstupu či sestupu o vegetaci se obecně nedá doporučit. Kromě pinií, jejichž jehličí je paradoxně tím nejměkčím, s čím se tu setkáte, je v podstatě veškerá vegetace vybavena trny a ostny, které jsou často ještě zlomyslně zahnuté tak, aby vás laply a už nepustily.

Když jsme zaparkovali džíp pod kopcem, vydali jsme se tímto lesem kamsi nahoru, vstříc tajemným obrázkům, které před mnoha lety za blikavého svitu čoudící lojové lampy kdosi nakreslil ohořelým kouskem dřeva na studenou kamennou stěnu jeskyně, jež mu byla dočasným domovem a jeho jediným útočištěm. Alespoň tak nějak jsem si to představoval. Ubohý naivní Evropan.

Po půl hodině jsme se zastavili na jakési vyhlídce a náš průvodce nám ukázal několik dalších jeskyní na protilehlých kopcích, které ovšem nebyly cílem naší výpravy. Poté jsme posvačili buráky a mandarinky a podebatovali o „brujas“ neboli čarodějnicích. V Mexiku jich je prý podstatně víc než v Evropě a navíc evropské ježibaby jsou údajně línější. Vzhledem k tomu, že mi tohle bylo sděleno vysokoškolsky vzdělanou učitelkou španělštiny, neměl jsem nejmenší důvod tomu nevěřit. O tomhle se nám na sklářské průmyslovce nikdo ani slovem nezmínil. Je zjevné, že české školství má stále ještě co dohánět.

Posíleni novými znalostmi vyrazili jsme ve stopách průvodcových a zhruba po další půlhodince stanuli před jeskyní. Uvnitř to vypadalo takhle:

Ať jsem hledal, jak jsem hledal, na stěnách nebyla ani čárka. Zřejmě předkrm, usoudili jsme s Davidem. Nejdřív malá prázdná jeskyně a pak větší s obrázky.

„Kde jsou ty jeskyně s kresbami?“ zeptal jsem se bezelstně. Nacho mávnul rukou. „Ty jsou jinde,“ sdělil nám s radostným úsměvem, jako by nám oznamoval, že jsme právě vyhráli jackpot ve Sportce. Ubozí naivní Evropané. Smířili jsme se s faktem, že zhruba deset metrů dlouhá jeskyně je jediná, kterou uvidíme a zahojili se částečně tím, že jsme vyšplhali až na vrchol kopce a pokochali se pohledem na krajinu, což bylo zřejmě lepší než všechny obrázky, které jsme případně mohli vidět v jeskyni.

Sestup byl tradičně obtížnější než výstup a téměř každý si na drolivém povrchu alespoň jednou sednul. Až na Guadalupe, která si jeden trn zapíchla do nohy, se všem podařilo sestoupit bez větších problémů a mohli jsme džípem dokodrcat zpátky domů. Smyli jsme ze sebe to nejhorší a spěchali do Picacha. Tam jsem předal certifikáty, které byly přijaty s nelíčenou radostí, a oznámil rozhodnutí organizace o ukončení kursů, což radost z certifikátů podstatně umenšilo. Poté jsme společně povečeřeli, naposledy si popovídali, rozloučili se a Picacho opustili. Dost možná že navždycky.

Doma jsme navzdory všem předsevzetím usnuli v podstatě ihned po příchodu a bylo tedy jasné, že balit se bude až zítra.

Ráno jsme vstávali ztěžka, ale nedalo se nic dělat. Sbalili jsme si svých pět švestek, což se v mém případě neobešlo bez komplikací. Jako by mi totiž několik švestek přibylo a to navzdory tomu, že jsem si nic nekoupil. Nakonec jsem sice všechno do krosny a batohu nacpal, ale některé věci jsem musel hodně přemlouvat.

Původně jsem si myslel, že si všechna loučení odbudeme den předem a ráno vyklouzneme z Juaniky, aniž bychom někoho potkali. Bohužel jsem se spletl. Tady udělám malou odbočku.

V Tierra Blanca žije většina lidí velice skromně. Zároveň je všude spousta psů nejrůznějších barev a velikostí, kteří vesměs pobíhají po ulicích, jak se jim zachce. Jelikož většina lidí jí maso zhruba jednou týdně, v podstatě všichni psi jsou nedobrovolní vegetariáni, kteří k masu přijdou pouze v případě, že si ho sami opatří. Pokud mají štěstí na dobrou rodinu, dostanou každý den pár tortil. Tortila sama o sobě nemá téměř žádnou chuť a mám pocit, že většina českých psů by ji pozřela až tehdy, když by jim hrozila smrt hladem. Existuje ale i spousta psů, kteří si obživu musejí obstarávat úplně sami. Psa vlastní relativně hodně rodin, často i víc než jednoho, ale až na výjimky se vyhýbají v podstatě jakémukoliv fyzickému kontaktu s nimi. Pes je tu pouze na hlídání. Typický pes v Tierra Blanca není na pohlazení zvyklý a když zvednete ruku, utíká pryč, protože čeká, že z ní vyletí kámen.

Cca po měsíci jsem si i já „pořídil“ psíka, respektive psici. Když zjistila, že ke mně může přijít a já do ní nekopnu, nic po ní nehodím a občas ze mě vypadne i něco k jídlu, stali se z nás kamarádi. Chodila ke mně každý večer a vždycky čekala přede dveřmi, až v osm skončím hodinu. Žáci to brali jako moji podivnost a občas si ze mě utahovali, že s ní mám rande. Každý den chodila na návštěvu až večer, jen v den našeho odjezdu škrábala na dveře už po šesté ráno. Němou tvář tortilou neopiješ.

Když jsme za sebou naposledy zavřeli dveře zvenčí a vyrazili, doprovázela nás až na konec Juaniky. Na naše odhánění moc nereagovala a zastavila se teprve až když na ni u jednoho z posledních domů začal štěkat pes, který k tomu domu patřil. Nevím, jestli těch loučení na mě bylo za posledních pár dnů příliš, nebo jsem si na ni zvyknul víc, než jsem měl, ale když jsem ji tam viděl stát samotnou uprostřed silnice, bylo toho na mě najednou nějak moc. Trochu jsem to rozehnal ostrou chůzí, ale připadal jsem si jako v nějaké scéně ze seriálu „Goro bílý pes“. Stejně tak v autobuse, který nám po necelé půlhodině čekání jel ze Cieneguille do Querétara, jsem byl rád, že si David sednul jinam a já si mohl na chvíli hodit přes hlavu mikinu. Jestli to bude takhle pokračovat dál, tak mě za chvíli rozbrečí i přejetá beruška.

Po dvou hodinách jízdy jsme v Querétaru v podstatě bez čekání chytli přípoj do Mexico City a co se dělo dál, vám napíšu příště.