Moji mexičtí studenti, část první - Cieneguilla

Dnes vám představím některé své studenty z kmene Otomí, jak jsem vám minule slíbil, a rovněž vás posunul v čase téměř o celý měsíc. V minulém příspěvku jsem končil 30.9.2009 s tím, že všechny skupiny za sebou měly nejméně první, úvodní hodinu. Dnes je 1.11.2009 a kursy pokročily výrazně kupředu.

Stejně jako ve většině veřejných kursů v Čechách, i tady je bohužel určité procento žáků, kteří se přihlásí ze zvědavosti a po nějaké době je studium přestane bavit, zjistí, že nemají čas, anebo je zaskočí to (i když je to samozřejmě řečeno hned na první hodině), že jde o kurs poměrně intenzivní (2x2h týdně) a je tudíž mimo jiné nutné psát každý týden dva relativně dlouhé úkoly. Tempo je na české poměry pomalé. Není to nedostatkem inteligence u studentů ale proto, že povětšinou nemají zažité učební návyky tak, jak je známe v Evropě. Nejsem expert na kvalitu mexického školství, ale podle dosavadních zkušeností, které z výuky mám, zřejmě není nad čím jásat.

Všichni učitelé, se kterými jsem se tu doposud bavil, unisono tvrdili, že vláda nedává na školství dostatek peněz, což je zřejmě pravda, ale pokud se zeptám učitelů v ČR, budou říkat to samé, takže tohle tvrzení má poměrně malou vypovídací hodnotu. Když se ptám svých studentů, z nichž je velká část ještě školou povinná, názory se liší. Někteří říkají, že učitelé jsou dobří, někteří si na ně stěžují, ale v podstatě všichni se shodnou na tom, že například na hodinách Aj je podstatně méně interakce mezi nimi a učitelem a také na tom, že jejich „maestros de inglés“ látku méně procvičují a vysvětlují než na mých hodinách nebo na hodinách, které měli někteří studenti již minulý rok s Helen.

Skupina, kterou vám dneska představím, je z vesnice, která se jmenuje Cieneguilla.

Je to komunita čítající pět set až šest set padesát obyvatel a to ne proto, že by se hodně stěhovali sem a tam, ale proto, že každý místní, kterého jsem se zeptal, mi řekl jiné číslo. Bohužel mi z deseti studentů, kteří se zúčastnili první hodiny, čtyři odpadli, takže tohle je momentálně plný počet.

Abyste viděli, že zapamatovat si celé studentovo jméno není žádná legrace, představím vám je se vším všudy. Zleva jsou to: José Luis Reyes, Hector Felix Gallegos, Sotero Hernández Hernández, Maria Dolorés Ramirez Gudiño, Maria Guadalupe Felix Ramiréz a Brenda Alvarez Alvarez.

Většina lidí tu má dvě křestní jména a v podstatě každý dvě příjmení (Luis mi ho asi jen neřekl). První příjmení je z otcovy a druhé z matčiny strany. Křestní jména mají dvě prostě proto, že je to tu zvykem. Když si vzpomenu na svá školní léta a každoměsíční lopotné vyplňování složenky na stravování, jsem rád, že mám jen jedno krátké jméno a příjmení. Mít víc jmen má ale i své výhody. Když se vám například jedno křestní jméno nelíbí, můžete bez problémů používat to druhé. José Luis například upřímně nenávidí jméno José a každý mu říká jen Luis. Stejně tak Dolorés i Lupe, či Lupita (zdrobněliny od Guadalupe) preferují svá druhá jména.

Tahle skupina je poměrně specifická v tom, že čtyři studenti už zkušenosti s angličtinou mají a to díky předchozímu pobytu v USA. Jediná Lupita a Brenda jsou v tomhle směru ochuzeny, ale snaží se, co jim síly stačí. Navíc je to jediný kurs, ve kterém jsou v podstatě všichni dospělí, pouze Lupita ještě chodí do školy. Hector, Luis i Sotero, jsou zhruba v mém věku, to znamená lehce po třicítce, ženské části jsem se ještě neptal, je to přece jenom delikátnější záležitost. 

Co se motivace jednotlivých studentů týká, je různá. Luis, který je svářeč, pracoval tři roky v USA a na angličtinu chodí proto, že ji nechce zapomenout a také proto, že si chce polepšit psanou formu. Přestože bydlí hned vedle domu, ve kterém máme kursy, skoro pokaždé přijde pozdě a není v mých silách s ním něco udělat. Neustále mu připomínám, aby příště přišel včas, a on mi vždycky s úsměvem řekne, že se pokusí. Zatím se mu to z osmi lekcí povedlo maximálně čtyřikrát. Tělesné tresty jsem zatím nezavedl, u Luise hlavně proto, že je silnější než já.

Hector strávil v USA pět měsíců, ale žít by tam údajně nechtěl. Bydlí také hned vedle, pouze z druhé strany, a na místní poměry si vede velmi dobře. Provozuje velice solidně zásobené papírnictví kombinované s drogérií a nejlepší a nejlevnější kopírování široko daleko a na angličtinu chodí prostě proto, že se rád učí nové věci a proto, že ho baví. Pokud někdy budete potřebovat kopírovat v Cieneguilli, určitě jděte k Hectorovi. Obslouží vás on nebo jeho usměvavá žena a kopie (75h/A4) budou prvotřídní.

Sotero bydlí také blízko (oni tady vlastně všichni bydlí blízko, tak to nemá smysl pořád opakovat) a co dělá, jsem se dozvěděl, když jednoho rána nešel proud a Sotero přišel s tím, že nemůže na kurs právě kvůli tomu výpadku. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká výmluva a že mi třeba řekne, že má elektrický kartáček na zuby a nemůže si je teď vyčistit, ale on mi řekl, že kvůli výpadku proudu nemůže zabíjet kuřata, a proto musí zůstat doma a čekat, až ho zase nahodí. To bylo ještě originálnější, než jsem čekal, ale byla to úplně normální omluva. Soterova rodina se prodejem kuřat živí a pokud nejde proud, nejde ani mrazák a v teple, které tady přes den je, nelze samozřejmě mrtvou drůbež skladovat.

Dolorés se, jako hodně místních matek, stará doma o teplo rodinného krbu, ale od typické místní ženy v domácnosti se poměrně dost liší. Na kurs mi chodí proto, že už nějakou dobu s manželem i dětmi v USA žila a chtěla by se tam vrátit natrvalo, podle svých slov hlavně kvůli kvalitě školství. Její děti anglicky mluví, protože ve Státech chodily do školky, a když jsem je potkal poprvé, tak mě „How are you?“ s poměrně silným americkým přízvukem od jejího šestiletého syna docela překvapilo. Párkrát je přivedla i na hodinu (to se mi tu stává běžně, v Picachu mám i jednu kojící matku, takže se nenudíme), protože nebylo, kdo by je pohlídal a já je musel mírnit, jelikož mi s velkým nadšením všechno překládali zpátky do španělštiny, hned jak jsem to napsal na tabuli, což bylo pro dospělé studenty lehce demotivující.   

Guadalupe, neboli Lupita, je jediná, která ještě chodí do školy, a řekl bych, že jí je šestnáct nebo sedmnáct, ale tady je velice těžké hádat věk, protože hranice mezi dívkou a ženou je tu více než tenká. Je normální mít první dítě v osmnácti (i pro kluky - nebo chlapy?) a jsou tu běžné sedmnáctileté, šestnáctileté ale i mladší matky. Radši vždycky počkám, až mi někdo ujasní, kdo že je vlastně čí sestra, matka, či babička, protože být například právě babičkou ve třiceti je u nás opravdovou raritou a tady, i když se to úplně často nestává, se to za nijak velkou zvláštnost nepovažuje. Bez ohledu na to, kolik jí je let, Lupitě angličtina jde a zatím ji i baví, takže pevně doufám, že vydrží celý rok a po závěrečném testu dostane zaslouženě diplom.

Brenda je, stejně jako Dolores, žena v domácnosti a stejně jako Dolores si s sebou občas přivede na hodinu svou dcerku. S angličtinou začíná a bojuje s ní, jak se dá. Potřebuje neustálou morální podporu o hodinách (doma ji má od svých šesti sester – velké rodiny jsou tu normální), takže jí pořád zdůrazňuju, že je normální mít problémy, když se člověk učí něco nového a občas udělám schválně (samozřejmě kromě těch tisíců hrůz, které dělám, aniž bych chtěl) nějakou obzvláště příšernou hrubku ve španělštině, aby viděla, že v tom není sama. Vytrvalost (zase to neplatí pro všechny) bohužel není zdejší typickou vlastností a dost studentů má tendence končit po první hodině, ve které něčemu nerozuměli.

Pokud byste se mých studentů chtěli na něco zeptat, neváhejte a napište na můj mail ([e-mail]), případně zanechte dotaz v diskusi pod článkem spolu s vaší emailovou adresou. Pokud bude dotazů větší množství, udělám speciál „Česká Republika se ptá, Cieneguilla-Mexiko odpovídá“. Zdejší kraj je tak trochu na okraji zájmu, protože tu není nic, co by se dalo vytěžit, odvézt, popřípadě jinak jednoduše zpeněžit a pokud místní zjistí, že někoho zajímá, jak se jim tady žije, budou z toho, ehm, na kaktusu. Česká Republika je tady ještě větší exotika než pro nás Mexiko, protože o ní spousta lidí neví vůbec nic. Už jsem byl zařazen hned vedle Afghánistánu a dost lidí si ze začátku myslelo, že se u nás mluví anglicky a platí v dolarech.

Teď znáte mé žáky ze Cieneguille a příště vás seznámím se svými studenty v Juanice. Pokud mně nepřemůže nemoc, lenost, nebo obojí najednou, bude to už v pátek.Na závěr ještě dvě zvířátka, abychom neporušili tradici. Jedno mám v archivu už dlouho, to druhé se na mě přišlo podívat teprve před pár dny. Hádejte, které se mi líbilo víc.