Moji mexičtí studenti, část druhá – Picacho

Jak jsem vám minule slíbil, seznámím vás dnes se svou další třídou. Jsou to moji žáci z Picacha, protože v Juanice, o níž měl původně tento článek být, byli skoro všichni nemocní, takže nebylo možné pořídit dostatečně reprezentativní kolektivní foto.

Picacho čítá něco přes tři sta duší, což je, stejně jako v případě Cieneguille, velice přibližné číslo vycházející z několika navzájem se neshodujících údajů dodaných místními obyvateli. Ze tří komunit, ve kterých učím, je to komunita nejmenší a zároveň i nejchudší. Na rozdíl od Cieneguille anebo Juaniky je například kostelík v Picachu mnohem menší a velice skromný a chybí také místo pro shromažďování (u nás tradičně náves), což jsou v ostatních dvou komunitách pečlivě udržované parčíky.

Když jsme se v Picachu s Helen objevili poprvé, provázela nás, jako všude jinde, spousta zvědavých pohledů a když jsme jednomu poměrně zanedbanému občanovi (taky tu jsou, jen se nemůžou stahovat na nádraží) odmítli dát peníze, počkal, až budeme dostatečně daleko a rozhořčeně po nás hodil limetkou. To byl zatím největší projev nevraživosti, který jsem tu vůči své osobě zaznamenal. Do té doby chodím do Picacha učit dvakrát týdně a jak přestávám být pro místní gringo (označení pro vcelku nepopulární obyvatele USA a alespoň ze začátku nevyhnutelná nálepka každého cizince světlé pleti), pohledy postupně měknou a minulý týden už mě dokonce kdosi na ulici pozdravil jako první. Pravidelně se mi stávalo, že mě jeden z místních opilců (alkohol je zde metla, která zametá opravdu důkladně) zastavoval a žádal o pár pesos. Vždycky jsem mu říkal, že peníze nemám, že jsem dobrovolník, ale nevypadalo to, že by mu slovo „voluntario“ něco říkalo. Minulé úterý jsem ho potkal, když jsem se po kursu vracel domů a zase po mě chtěl „Dos pesos, gringo, dos pesos!“. Opět jsem mu řekl, že nemám a dodal jsem, že nepracuju za peníze. Mám pocit, že z toho vyvodil nesprávný závěr, protože se podíval na mé černé tričko, černé boty, téměř černé kalhoty, pokřižoval se, omluvil se a odpotácel se pryč. Když jsem ho potkal o dva dny později, pouze mně nesměle pozdravil a to bylo všechno. Buď si myslí, že jsem služebník nebes anebo že pracuju pro ty dole. Tak nebo tak, od té doby mám pokoj.

Třída v Picachu byla na začátku nejpočetnější a zájem o výuku byl velký. Začínal jsem se čtrnácti žáky, v současné době jich mám devět. Na fotce jsou zleva: Anjelica, Isabel, Eleazar, Alejandra, Sergio (ten nejvyšší vzadu), Ildefonso, Victor, Celia a Claudio.

Jak mi bylo řečeno, pár žáků skončilo kvůli nedostatku času, pár kvůli lenosti (to jsem si nevycucal z prstu, řekli mi to ostatní studenti) a jedna zcela prokazatelně kvůli pubertě, protože pokud se vydržíte dvě hodiny nepřetržitě a bezdůvodně hihňat a neberete přitom žádné nedovolené preparáty, diagnóza je jasná.

Jak vidíte, fotka není úplně nová, v současné době mám problémy s Eleazarem a Ildefonsem. Oba mají dvě neomluvené absence v řadě, což většinou znamená, že už dotyčné neuvidím. Eleazar má údajně problémy s alkoholem (je mu šestnáct), ale Ildefonso (17) patří mezi nejlepší studenty, takže by bylo škoda, kdyby z ničeho nic skončil. Pokud se ale rozhodnou s angličtinou přestat, většinou se s tím nedá nic dělat a když se jich ptáte, dostanete hromadu rozličných důvodů, proč to prostě nejde. Stejně jako u jejich českých nebo anglických vrstevníků.

Studenti mezi 15-17 lety také tvoří většinu ve třídě. Anjelica, které je dvacet čtyři, je mezi nimi nejstarší. Dělá si ze mě legraci, když něčemu nerozumím (takže skoro pořád) a její maminka vyprodukuje přes tři kila tortil denně. Má tříletého syna Kevina a manžela, který momentálně pracuje v USA. Říká, že na hodiny chodí proto, aby mohla anglicky učit svého syna.

Isabel (těsně přes dvacet) a Alejandra (patnáct nebo šestnáct let) jsou sestry a i když Alejandra občas trpí záchvatem lenivosti, patří obě mezi nejbystřejší studentky. Isabel má jednoletou dcerku Valerii, která umí skvěle imitovat vraždící panenku Chucky. Pokud se mi podaří zachytit ji na kameru, mohl bych třeba vyhrát čtrnáctidenní pobyt v Oxfordu spojený s výukou angličtiny.

Sergio (21) je nejen ze všech nejvyšší, ale také má ze všech nejlepší předpoklady pro to, aby se naučil pořádně anglicky. Má zcela konkrétní motivaci (chce dostat dobrou práci v nějakém americkém podniku v okolí a navíc ho učení baví) a rychle chápe. Bohužel má typicky mexický přístup ke všemu, takže je těžké „dokopat“ ho k důslednému psaní úkolů a jelikož je pracovně vytížený, občas má i nějakou tu absenci. Donutil mě ale začít se alespoň trochu zabývat americkým slangem, protože sem tam přijde s nějakým slovem, které někde zaslechl a neví přesně, co znamená. Navíc většinou netuší, jak se to slovo píše, případně má svou pošpanělštěnou verzi, takže pak sedím na internetu a lovím ve všech možných slangových slovnících, abych se dozvěděl, co tím kterým výrazem chtěl básník říci.

Victor (16-17) je student, který mně překvapil asi ze všech nejvíc. Nejdřív vypadal jako typický dospívající floutek (to je slovo týdne, odkud jsem ho vyštrachal?), který si ze všeho dělá jen šoufky (tohle slovo vím, odkud je, používal ho s oblibou můj děda) a teď píše pravidelně úkoly, chodí na hodiny, a co se slovní zásoby týká, má ji zřejmě nejlepší ze všech. Učí se proto, že ho to baví a také proto, že mu to jde.

Claudio a Celia (16-17) jsou sourozenci, což je už z fotky vcelku zřejmé. Claudio má trošku delší reakční dobu, a když odpovídá na otázku v angličtině, tak připomíná závodníka ve skoku vysokém před pokusem. Hluboký nádech, výrazná gestikulace pažemi a naprosté soustředění. Občas se mu pokus povede, občas ne. Má ale pořád dobrou náladu a vypadá, že vydrží, čehož si na něm cením nejvíc. Celii jde angličtina o něco lépe a vyžívá se v tom (spolu s Victorem), že si utahuje z mé španělské výslovnosti. Jako červený šátek na krocana na ni působí moje D, obzvlášť ve slově TODO. Místní D je podobné slovenskému a naše české jim přijde skoro jako R. Tím pádem místo „všechno“ říkám „býk“ a to už je důvod k pobavení.

Teď znáte moji třídu a příště představování zakončíme v Juanice. Doufám, že to bude za nějakou rozumnou dobu, protože poslední týden byl z hlediska spojení s okolním světem poněkud chaotický. V jedné místní „internetové kavárně“ jsou tak zavirované počítače, že jsem z nich dostal rýmu, ve druhé se záhadně zpomalilo už tak pomalé spojení do té míry, že jsem svou schránku na Seznamu otevíral 10 minut a pak to vzdal a v té třetí je tím pádem pořád narváno. Do toho nám ještě včera vypli proud, takže jsem musel přerušit i večerní hodinu. Pokud mi bude štěstí přát a urvu nějaký volný počítač, zase o mně uslyšíte. Na závěr ještě pár kaktusů z okolí Picacha a prozatím „Adios“!