Moji mexičtí studenti, část čtvrtá – Juanica 1,5/2

Člověk míní, studenti mění. Obzvláště ti mexičtí. Místo dvou skupin vám dnes představím jen jednu malinkatou, protože z té druhé mi na hodinu přišli pouze dva studenti, takže o hromadné fotce nemohla být ani řeč. Druhý den jsem se ptal těch chybějících studentů, proč nepřišli a bylo mi s úsměvem (vždycky je to s úsměvem) řečeno, že byli pryč.

Když se všechno daří, sluníčko hřeje, studenti chodí na hodiny a probíraná látka se kupí, je to krása. Po hodině, na které jsem měl ve třídě dva studenty a na níž jsem mohl maximálně opakovat, mě napadlo, že:  

V Juanice v Juanice oběsím se na své klice.

Doufám, že mi prominete infantilnost předchozích dvou řádků, ale občas je to s mými studenty složité. Obzvláště proto, že v tomhle případě se jedná o výjimečný kurs (kvůli nedostatku večerního času a nemožnosti studovat ráno), který máme jen jednou týdně v pondělí v 18:00 – 20:30 a tím pádem probereme látky méně než v kursech ostatních. Když jsem jim vyčinil, tvářili se všichni patřičně zkroušeně, ale nevím, jestli jim to do příštího pondělí vydrží. Uvidíme.

S ranními kursy je tu obecně problém. Většina žáků preferuje kursy večerní, protože přes den mají buďto práci, nebo se starají o děti, případně mají další povinnosti. Když jsem s ranním kursem v Juanice začínal, měl jsem v něm osm studentů. Jeden přestal chodit kvůli nemoci ledvin (přijel autem, ukazoval mi papíry od lékaře a říkal, že nemůže studovat, protože vidí rozostřeně a někdy dvojitě – už s ním nikdy nikam nepojedu), dva kvůli lenosti, další dvě kvůli nedostatku času a Dolores, kterou už znáte, přešla do kursu v Cieneguilli, protože tam to měla blíž. Ve třídě mi zbyly dvě studentky a to, jak jistě sami uznáte, není ideální stav.

Za těchto okolností je několik možností. Je možné pokračovat v kursu se dvěma studentkami, je možné pokusit se je dát dohromady s jinou třídou, anebo kurs úplně zrušit. Byla by škoda zbavovat se dobrých žáků, takže jsem s nimi odučil pár hodin a pak se mi podařilo přemluvit ke studiu místní novou knihovnici. Tři je lepší než dvě, ale pořád to není ideální stav. Po dalších dvou hodinách jsem se dohodl se svými pěti studenty v Cieneguilli (je to tak, už je jich jen pět – jak jsem se obával, Brenda studium vzdala) a od úterý dochází do Juaniky na společný ranní kurs. Tím pádem se mi uvolnila dvě rána a v současné době je v jednání otevření dalšího kursu v nedaleké komunitě, která má krásné jméno. Jmenuje se „Las Moras“, což znamená „Ostružiny“.

Pokud jste četli předchozí články, studenty ze Cieneguille už znáte, takže vám představím pouze své tři studentky z Juaniky. Na fotografii zleva jsou: Carmen, Elizabeth a Lupita.

Carmen (19) je místní knihovnice a zároveň osoba zodpovědná za chod „Casa Socrates“, což je oficiální název pro dům, ve kterém bydlím (viz „Beton, maňana a štíři aneb Mexico potřetí“). Jelikož má v pracovní době dostatek volného času, podařilo se mi ji nalákat na krásy a taje anglického jazyka. Školu skončila teprve nedávno, takže pro ni nebylo příliš těžké zařadit se mezi ostatní. Má dvě sestry a tři bratry, mezi které patří i Luis Angel, kterého jsem vám představil v minulém článku.    

Elizabeth (29) je jedna z mých nejlepších studentek, ale jelikož má spoustu starostí se svými dvěma dětmi a její manžel momentálně pracuje v USA, pár absencí už také nasbírala. Pro studium má velkou motivaci, protože kromě toho, že je inteligentní a zvídavá (občas i zvědavá), jedna z jejích sester v USA žije a Elizabeth se chce domluvit se svým americkým švagrem a jeho rodinou anglicky. Už jsem říkal, že tady jsou všichni jedna velká rodina, takže vás nepřekvapí, že Elizabeth a Dolores (ve článku o studentech ze Cieneguille) jsou sestry.

Lupita (16) je další výborná studentka, která má klasicky po mexicku pořád dobrou náladu. Kvůli svému handicapu má život o něco těžší než ostatní (obzvláště při přesunech na místních komunikacích by se jí hodilo spíš vznášedlo) a je jedna z mála studentů, kteří se na hodiny občas připraví i doma. Vzdělání je pro ni ostatně jediná šance na solidní život, protože její rodina ji nebude moci podporovat donekonečna a státní pomoc postiženým sice v Mexiku existuje, ale je, mírně řečeno, limitovaná. Po dokončení střední školy by chtěla jít univerzitu a poté pracovat s počítači anebo jako zdravotní sestra. Problém je v tom, že peněz v rodině není nazbyt a za všechny univerzity v Mexiku se platí. A to se nezmiňuji o dalších výdajích, které se na studium nutně nabalují. Nejbližší univerzita je odsud navíc skoro dvě hodiny cesty autobusem a místní veřejná doprava s cestujícími jako je Lupita nepočítá. Držte jí palce, bude to v dalším životě potřebovat.

Příště se konečně dozvíte něco i o mých zbylých studentech, pro dnešek se s vámi loučím západem slunce nad Juanikou. Adios!