Dušičky po mexicku slovem ale převážně obrazem

Nevím, jak to na dušičky vypadá v jiných částech naší vlasti, ale u nás na severu dostávají zvyky a tradice docela na frak. Ráno sednout do auta, dojet na příslušný hřbitov, zjistit, co nám zase kdo ukradl, vyplet hrob, nainstalovat umělou kytku, zapálit svíčku, popovídat si se vzdálenými příbuznými a hurá domů.

Tohle by ovšem v Mexiku nestačilo. Dušičky se tu (jako ostatně všechno) slaví řádně a důkladně. Může za to jednak fakt, že téměř všichni jsou praktikující katolíci a také to, že místní oslavují rádi a často. Indiánské komunity navíc kromě katolických oslav udržují při životě své tradiční rituály, takže důvod je dvojnásobný.

V roce 2007 se za účasti jednačtyřiceti indiánských komunit z dvaceti mexických států uskutečnil pod patronací UNESCO první ročník akce s názvem „Rituales de vida y muerte“ (Rituály života a smrti), v rámci které se komunity setkávají, společně slaví a sdílejí s ostatními své zvyky na „Dia de Muertos“ (Den mrtvých), čili na Dušičky.

Celá událost trvá čtyři dny a je rozdělena na dvě části. První dva dny se slaví ve státě Hidalgo a další dva dny ve státě Guanajuato a to přímo u nás v Cieneguilli. Celá událost je (z titulu svátku samotného to ani jinak nejde) silně nábožensky zaměřená a je paradoxem, že instituce, která se v minulosti tolik zasloužila o likvidaci domorodých tradic a zvyků – katolická církev – se v současné době na zachování zbytků indiánské kultury velkou měrou podílí.

Jelikož jsem typický bezvěrec z postkomunistického bloku (což je tu opravdová rarita, takže se tím moc nechlubím), spíše než na mši svatou vedenou ve španělštině, jsem se těšil na pouťovější aspekty celého festivalu. Jedním z nich měla být přehlídka tradičních „dušičkových“ tanců jednotlivých komunit v prostorách zdejší základní školy, která celé dva dny (plus další tři dny poté, jak jsem se později dozvěděl) ve středu 28.10. zahájila. Jako v případě všech místních svátků a slavností musely kursy angličtiny ustoupit a tak jsem po necelých šedesáti minutách smazal tabuli a všichni jsme se vydali do místní „primaria“, což je základní škola prvního stupně.

Participace velké mezinárodní organizace zřejmě udělala své a tak jsem alespoň na jeden den nebyl jediný „gringo“ široko daleko. Na místě si už chystali nádobíčko zástupci novinářského cechu, mezi nimiž jsem napočítal další tři bílé tváře. Všechno začalo pochodem od místního kostela, který se mi podařilo zachytit až těsně před školou.          

Poté se všichni shromáždili v částečně kryté školní tělocvičně, která se na jeden den změnila v cosi jako venkovní divadlo.

Mezi přihlížejícími byli kromě žáků i místní obyvatelé, pro něž, jak jsem zjistil, to byla téměř stejně exotická událost jako pro mne.

Zahájení obstaraly děti z místní komunity. Zdejší náboženské obřady se hodně opírají o kulty svatých a mrtvym se o techto svatcich prinasi nabízeny obětiny v podobě, jídla, nápojů a vubec vsech veci, ktere mela dotycna osoba za zivota v oblibe.

Následovaly krátké úvodní projevy v otomí a ve španělštině v podání ředitele místní školy, učitelek a dětí. Osoba na snímku je místní učitelka otomí a zároveň jedna ze tří nebo čtyř osob, které tento jazyk ve zdejší komunitě ovládají.

Zúčastněné skupiny byly jedna po druhé představeny publiku a poté následovala píseň v podání dětí školou povinných.

Pak začala jednotlivá představení. Jako první se ukázala nejpočetnější skupina ze San Luis Potosí, která předvedla hned dva druhy tanců. 

Po nich přišli Mayové z Quintana Roo, jejichž zástupkyně se ještě před vystoupením omlouvala za to, že jich dorazilo tak málo.  

Následující skupina z kmene Nahua přijela ze státu Hidalgo a jejich svižný tanec dvou starých mužů s holemi a dvou starých žen (v podání čtyř mužů) roztleskal všechny přítomné.

Poté nastoupili Popolucas z Veracruz. Věkový průměr této skupiny bych si hádat nedovolil, ale jak účinkující, tak jejich hudební doprovod se vydali ze všech sil a úspěch se dostavil.

Zlatý hřeb dne byli ovšem Chichimekové ze San Jose. Jak je již z jejich kostýmů zřejmé, neživili se zemědělstvím a jestli mají mé informované zdroje pravdu, byli to tak dobří válečníci, že jako jediný kmen dokázali odolávat španělským kolonizátorům, kteří při přechodu přes jejich území raději platili mýtné. Jejich oděv ani zvyky tak nejsou do takové míry poznamenané cizími (převážně křesťanskými) vlivy jako u ostatních indiánských kmenů.

 Jako ze všech tanců, i z tohoto mám poměrně dlouhé video, které bude k dispozici na YouTube, hned jak se dostanu k nějakému solidnějšímu internetovému připojení. Stejně tak budou některá z videí k vidění na mých prezentacích v ČR pořádaných v rámci Community Inspiration. Bohužel jsem se do filmování Chichimeků zabral do takové míry, že ze samotného tance nemám ani jednu fotku. Musíte si tedy počkat na některý z pozdějších příspěvků, který bude složen převážně z krátkých filmů.

Závěrečné vystoupení obstarali žáci z místní školy. Za doprovodu píšťaly a bubínku utvořili kruh, v němž se odehrála bitva mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí. Jako ve spoustě podobných příběhů má i zde zlo ze začátku navrch, ale pak se vše v dobré obrátí a hrdinové posly smrti přemohou. Co jsem tady, nabyl jsem dojmu, že lidé v Mexiku milují šťastné konce, takže vítězství hrdinů a vyvlečení mrtvého těla záporné postavy z kruhu je doprovázeno velkým jásotem všech přítomných. I tady si počkejte na video, na kterém je celý zápas zvěčněn.

Po posledním představení byl za zpěvu přítomných žáků dokončen obřad, malý oltář se světicí a obětiny byly umístěny na symbolický hřbitov a všechno ovoce bylo rozdáno dětmi mezi přítomné aktéry i mezi diváky.

Každý žák dostal při odchodu velkou sladkou housku, které se tu jako v podstatě veškerému pečivu říká „pan“(chléb) a všichni se plni zážitků rozešli do svých domovů.

To, že středou to všechno teprve začalo, mi došlo na večerním kursu, kam přišla slabá půlka žáků s tím, že zbytek se účastní procesí v Cieneguilli. Hodiny ve čtvrtek a v pátek proběhly normálně, a když už jsem si říkal, že jsme svátky v pořádku přežili (typicky český přístup), v pondělí ráno nepřišel na hodinu vůbec nikdo. Už jsem měl sbaleno a nakročeno k domovu, když se objevil Sotero s tím, že nikdo nepřijde, protože jsou všichni na hřbitovech. Že mi to někdo mohl říct dřív, nikoho nenapadlo. Jako obvykle.