Adam chce žít

Někde děti z rána budí kohout, někde zase zvuk sirén. Hlavně ať si stihnu včas boty obout,  první šrapnel už nám nad domem prosvištěl.

Město Sderot, tak jak to bývá,
ranní mlhou zahalen.
Malý Adam, když sám bývá,
pod peřinou strachy je schoulen.
Tatínek se asi někde zdržel,
jindy by už držel mě za ruku.
Já za jeho velkým tělem pěkně schován,
utíkali bychom do krytu.
Tati, kde jsi, a proč ti to dnes tak dlouho trvá
a co nám to furt sviští nad hlavou ?
A proč ten pán s šátkem se tak divně chová,
že by, když byl malý, táta si s ním nechtěl hrát ?
Se mnou si táta často hrává,
klidně si při hře i lehne do bláta.
Pak do náruče mě brává,
chce jen vidět, že tvář má je šťastná.
Učí mě, že Bůh je život,
láska, radost, naděje.
Neučí lidi po sobě střílet,
aby tak prý došli k záchraně.
Tak už to vyšlo v místním tisku:
Žid mužského pohlaví,
když ráno v krámě u pekaře
platil koláč synovi k snídani,
přiletěl žhavý pozdrav někde od Gazy,
už mi táta „pěkné ráno“ nikdy nepoví.
Tak se mi táta zase do hlíny schoval,
má teď domeček z dřevěných stěn.
Proč ale ten člověk, co minomet obsluhoval,
teď říká své ženě, že by už také syna chtěl.
K čemu pak to jejich společné na porod čekání,
k čemu ta radost z nového života?
Vždyť svůj životní smysl v rozsetí smrti našli,
ale na můj dětský názor se nikdo nezeptá.
Já chci žít,
bábovky na písku stavět,
až vyrostu, tak zasadím strom.
Do jeho kůry nápis chci vyrýt:
„Bůh je přece život - povězte jim už sakra o tom“