(War)Holka z plakátu

Když Andy potkal Edie, život se stal uměním. Když Edie potkala Andyho, stala se z ní Warholka. Sienna Miller září a upadá jako holka Andyho Warhola a Boba Dylana.

Počáteční varování – pokud ve Vás název filmu WARHOLka nevyvolává spojitost se jménem ikony americké umělecké postmoderny šedesátých let, obloukem se mu vyhněte a nečtěte dál. Film nemá sebemenší snahu divákovi neznalému reálií a kontextu zdlouhavým popisem zprostředkovat dobovou atmosféru či představit postavy. Namísto toho jej bez servítek vrhne do míst, kde se psaly poslední kapitoly dějin umění a do centra dění spadne bez jakékoliv přípravy stejně jako hlavní hrdinka.

Snímek zpodobňuje osud hvězdičky šedesátých let Edie Sedgwickové, její oslnivý vstup do světa umělecké smetánky a stejně tak rychlou cestu ke dnu. To vše během šesti let. Její osud je však pouze vedlejší linií udržující film v určité časové kontinuitě. WARHOLka v obecnější rovině spíše relativizuje o smyslu umění a zhoubném vlivu slávy na nepřipravené jedince.

Děj se odehrává v šedesátých letech, kdy smyslem umění již dávno nebyla snaha o co nejvěrnější spodobnění reality a tvůrci ve snaze zapůsobit převraceli zavedené hodnoty a přicházeli s novými způsoby nazírání na svět. Umění se zde dělí na dva protichůdné tábory – anarchistickou provokující postmodernu vytvářející si svébytnou kulturu v opuštěné tovární hale a na druhé straně návrat k tradičním hodnotám za doprovodu kytary a foukací harmoniky. Oba kulturní protipóly vyznávají absolutní svobodu – první z nich ujíždí na „chemickém“ speedu, v druhém případě ke stejnému účinku stačí „přírodní“ marihuana. První skupinu představuje ikona pop-artu Andy Warhol, v opozici nestojí nikdo menší než Bob Dylan. Edie stojí někde na půli cesty. Zvolí prominentní večírky a svou tvář na titulních stránkách časopisů nebo milostné obětí v záři planoucího krbu?

Jako největší přínos pro film se ukázalo obsazení Sienny Miller do hlavní role – ve WARHOLce dokazuje, že není jen hezkou holkou, ale dokáže se se svou postavou přesvědčivě ztotožnit a to ať už si užívá světla reflektorů, či podléhá drogové závislosti. Působivé je i vyobrazení Andyho Warhola, které přesně odpovídá všeobecné představě o jeho svévolně vytvořené nedostupnosti – konzervu od Cambellovy polévky zná snad každý, což se nedá říct o obličeji samotného autora. Jeho postava ve filmu vystupuje spíše jako umělecký produkt než člověk z masa a kostí, čemuž odpovídá i minimalistický herecký projev Guye Pearce dokonale snoubící slizkost, sebeuspokojení, cynismus a zároveň dětskou ostýchavost a skrytý pocit méněcennosti pramenící z nedokonalého vzhledu. Samotný herec je pod vrstvou make-upu takřka k nepoznání od originálu. K docílení kontrastu s umělým světem Andyho Warhola je Bob Dylan obsazen neokoukanou tváří Haydenem Christensem, v níž je na první pohled patrná neskrývaná čest a upřímnost slušného chlapce z amerického jihu. Zajímavé je, že Bob Dylan není ve filmu ani jedenkrát označen svým vlastním jménem a k jeho identifikaci slouží pouze hudba a aura poctivého písničkáře, kterou klem sebe vytváří.

Pokud chce snímek zachytit divokou a rozervanou atmosféru šedesátých let, je zřejmé, že si nevystačí s klasickým vypravěčským postupem. Tím spíše ne, když se odehrává v prostředí umělecké bohémy. WARHOLka tak k přesvědčivému obrazu vzestupu a pádu používá postupy filmu ve filmu a dělených obrazů. K vytvoření dokumentárního dojmu se zde objevují i autentické reportáže zaznamenávající dobové události a projevy Andyho a Edie. Ztvárnění se tak snaží docílit nespoutané nálady a bez jakéhokoliv řádu rozbíjí samotný příběh nejrůznějšími atraktivními vsuvkami – retrospektivní vyprávění Edie z léčebny, různá kvalita filmového materiálu, záběry na Warholovy grafiky, titulní stránky novin, snové pasáže atd. Film však překvapivě zůstává celistvý a pro diváka není problém se v ději orientovat.

Snaha o netradiční snímání je patrná především ve scénách z Warholova bohémského sídla umělecké lůzy tzv. Factory, kde se Andy se skupinou svých nejbližších snaží nerušeně vytvářet své umění. Nejednoznačnost jednotlivých principů a pochybnost o jejich kvalitě je vytvořena skoky v obraze a podivnou neustále se opakující hudbou dotvářející absurdnost tohoto prostředí, kde se umělci stávají oběťmi svých vlastních iluzí (odtud původní název filmu Faktory girl). Nejpůsobivější je pak scéna, kdy se zde má Bob Dylan účastnit natáčení filmu a stačí mu pár slov a pohrdavý pohled, aby dal celé komunitě vytvářející umělé hodnoty na frak.

S filmu jsou patrny očividné tendence ukázat Edie v dobrém světle, tedy jako superstar, která neunesla svou roli a podlehla nástrahám showbusinessu. Ve skutečnosti však stál celý její život na vlastním rozhodnutí a přes všechny naděje do ní vložené zůstala jen holkou z plakátu. Samotnému destruktivnímu konci jejího života se film vyhýbá a sděluje jej jen prostřednictvím textu v závěru. Toto sdělení by ovšem mělo mnohem větší dopad, kdyby po něm nenásledoval zbytečný nekrolog v podobě sestřihu líbivých scén a ještě více srdcedrásající výpovědi osob, které skutečnou Edie kdysi poznali.

Andy Warhol tvořil úmyslně špatné filmy, aby dokázal relativnost jejich umělecké hodnoty – kdy za dílo mluví spíše jméno autora než samotný obsah. U WARHOLky tomu tak naštěstí není. Film obstojí sám o sobě navzdory (dosud) neznámému jménu režiséra George Hickenloopera v titulcích.