V roce 1943 dostal Adolf
Hitler od svých podřízených vskutku působivý dárek k narozeninám – hlavní město
Říše vyčištěné od posledních Židů vzdorujících nacistickému teroru. A tak je po
trase Berlín – Osvětim vyslán vlak, jehož vagony jsou po okraj napěchovány
smrtí a beznadějí. O šedesát čtyři let později na základě této skutečnosti
vznikl podstatně méně působivý film.
Poslední vlak předpokládá, že k působivému sdělení, dramatickému napětí a dojetí nad lidskou odvahou filmu postačí námět z druhé světové války. Nestačí! A pokud v záplavách srdceryvných klišé a obrazů občas probleskne náznak atmosféry, je záhy pohřebena zoufale odbytým českým dabingem.
Snímek je mezinárodním koprodukčním počinem, kde Českou republiku zastupuje režisérka Dana Vávrová (Hurá na medvěda) a německou stranu její manžel Joseph Vilsmeier (Stalingrad). Výsledkem je rozporuplný, maximálně neinvenční, přehnaně černobílý a na diváka nejlacinějšími postupy útočící film.
Vyprávění se omezuje na jediný transportní vagon, který je sledován po dobu nadcházejících šesti dní. Postavy cestujících jsou odlišeny různorodými postoji k dané situaci (od neskonale naivního a optimistického vysloužilého kabaretiéra po skeptického lékaře), což usnadňuje orientaci v omezeném prostoru zaplněném davem na první pohled neodlišitelných jedinců. Film si z nich vybírá divácky nejvděčnější z nich (především dvojice, u nichž lze při ztrátě partnera vyždímat potřebné emoce) a zbytek zúčastněných tvoří pouze zástup zoufalých obličejů.
Cesta do cíle symbolizujícího neodvratný zánik probíhá po dobu šesti dní, kdy Židé cestují za nelidských podmínek a v závěru balancují na hranici života a smrti, ať už ze zdravotních či psychických důvodů. Jejich stav je však vystižen spíše záslužnou prací maskérů než dialogy či hereckým projevem. Postavy během své beznadějné cesty s ubíhajícím časem postupně získávají zoufalejší a ušmudlanější výrazy a s odkládanými svršky bohužel neodhalí nic ze svého soukromí. Zcela zbytečně pak mluví ve chvílích, kde by mnohem účinnější bylo mlčení. Scénář jim navíc předkládá dialogy, které měly navždy zůstat na stránkách knižní předlohy.
Ještě o poznání hůře dopadli nacističtí důstojníci. Je zřejmé, že tvůrci sympatizovali s oběťmi a postavy z druhé strany moci odsoudili na nositele zla, přičemž k tomuto účelu postačilo je navléct do patřičných kostýmů. Chybí jakákoliv snaha o motivaci k jejich jednání a Němci (včetně jejich spojenců) jsou stavěni na úroveň chodících uniforem.
Film se z naprosté většiny logicky odehrává v jedoucím vlaku. Co by běžně vystačilo na epizodní příběh je zde roztaženo na nesnesitelné dvě hodiny, během nichž se do nekonečna opakují stejné pochmurné záběry. Pochopitelně je zde patřičně zúročeno to, že nejefektivněji působí trpící děti. Této zoufalé jízdě Poslední vlak uniká jen v naprosto zbytečných a o hrdinech nic neříkajících kýčovitě barvitých retrospektivách a několika málo dramatických situacích, kdy je vlak nucen zastavit.
Poslední vlak sází na osvědčené motivy a v podstatě nepřináší nic, co už nebylo zobrazeno dříve jinde (a pochopitelně lépe). Ve výsledku přináší více patosu, než může jeden film unést. Najdou se pochopitelně i působivé momenty (zpěv kabaretiéra, směna vody za zlato), stejně jako scény, které by si zasloužily zápis do dějin filmové demence (okamžik, kdy dva Židé z jedoucího vlaku vběhnou přímo do rány nacistům).
Divák zde nemá žádný prostor pro vlastní uvažování. Tvůrci mu vše naservírují v jim vyhovující podobě, vydírají ho osvědčenými obrazy a otravují zbytečnými řečmi a popisy. Neodpustí si dokonce ani zbytečné titulky upozorňující na to, že po noci nadchází překvapivě další den. Svou zálibu v prvoplánovitých symbolech film nemohl v závěru dokázat snad lépe než vyobrazením památníku Holocaustu v Berlíně. Poslední vlak je alespoň v jednom směru efektivní – ve výsledku přináší stejnou míru utrpení svým hrdinům stejně jako divákům.
