V čem tkví velikost Čechů?

Podle Roberta Sedláčka v nadšení pro bizarnosti navzdory opovržení okolí. Sám režisér je toho ukázkovým příkladem.

Chcete vědět co vede potrhlé spoluobčany k prolézání squashovou pálkou, stavění minaretů ze slámy, přežírání se párky nebo sbírání čtyřlístku? Film Největší z Čechů na nic z toho neodpoví. Zato se z něj dovíme, že Robertu Sedláčkovi nebylo umožněno zfilmovat příběh Jiřího Čunka. Nedoceněný talent a přebytečný čas proto využil ve svůj prospěch a natočil autobiograficky laděný hraný dokument o ukřivděném režisérovi, jemuž v cestě na vrchol brání ignorace diváků i vlastní ego.

Robert Sedláček je vedle několika dokumentů podepsán pod thrillerem Pravidla lží a komedií Muži v říji, v niž se už projevuje jeho slabost pro podivínské charaktery. Oba filmy patří v rámci české kinematografie k nadprůměru a spojuje je také smutný fakt, že se na ně diváci do kin rozhodně nehrnuli. Snad proto se Sedláček rozhodl zcela vymanit z hlavního proudu a natruc nevděčnému publiku tvoří zcela „nemasovým“ způsobem, čímž se stylizuje do role zneuznaného autora.

V nejnovějším počinu svou osobní křivdu spojil s natáčením dokumentu o českých rekordmanech, jejichž předností je přesvědčení o vlastní výjimečnosti a imunita vůči posměchu. Režisér s osudem Sedláčka a tváří Jaroslava Plesla ve filmu s dalšími třemi ztroskotanci objíždí jedince s bizarními zájmy, díky nimž dokázali najít smysl svých životů. Přestože se podařilo dát dohromady opravdu pestrou sestavu podivínů, film jejich potenciál příliš nevyužívá. Většinu z nich prezentuje jako autisty odtržené od reality. Nejde jim ani tak o to být nejlepší jako rozvíjet svou individualitu.

Největší z Čechu bohužel nefunguje jako hraný film ani jako dokument. K prvnímu mu chybí pořádný děj s vývojem a pointou, k druhému autentičnost. Sedláček totiž namísto některých skutečných rekordmanů obsadil herce a věrný realitě zůstal jen v případě jedinců využívajících tělesné anomálie nebo provozujících příliš nebezpečné aktivity. Ani sebelepší herec však nedokáže o své posedlosti hovořit s takovým kouzlem jako člověk, který jí zasvětil celý život. Představitelé své předobrazy zesměšňují přehráváním (Taclík) nebo je berou až příliš vážně, což vede k nechtěné parodii (Myšička, Holub). Nejvíce však utrpěl ředitel agentury Dobrý den. Igor Bareš jej natolik démonizoval, že jej může sotva někdo pokládat za člověka při smyslech.

Téma české touhy po prvenství v čemkoliv je natolik bohaté, že by zcela postačilo věnovat se mu samostatně v dokumentárním filmu a celou rovinu o punkovém natáčení si schovat do šuplíku. Všichni hlavní hrdinové totiž nevzbuzují příliš sympatií a herečtí představitelé působí neuvěřitelně otráveně. Lze vůbec soucítit s laxním režisérem, který ke své práci přistupuje bez jakéhokoliv nadšení a nemá sebemenší snahu výsledek vlastního projektu ovlivnit?

Otázkou zůstává, proč každým coulem televizní film zamířil do kin, kam chodí přesně ti diváci, jejichž bojkot nedá Robertu Sedláčkovi spát. Všechny ty nepřirozené dialogy, kolovrátková hudba i grafika, již je  zručný technik České televize schopný vytvořit během jedné směny, jsou součástí úmyslně nedokonalého díla, které chce za každou cenu zůstat masami nedoceněno, aby ještě lépe vyzněl jeho obsah. Pokud o tom někdo pochybuje, stačí se podívat na děsivý plakát odrazující od návštěvy kina i poslední potenciální diváky. Vše může být výsledkem amatérismu stejně jako cílené ironie. Robert Sedláček však stejně jako všichni ti nepochopení lovci rekordů až příliš dobře ví, co dělá. A snad právě proto nikdy nemůže stanout po boku kolegů, kvůli jejichž filmům jsou statisíce lidí ochotny investovat do návštěvy kina.