Unylá jízda zabijáckého auta

Quentin Tarantino tentokrát šlápnul vedle – v případě Auta zabijáka to znamená místo plynu na brzdu. Ve filmu se toho nakonec mnohem více napovídá než najezdí. Auto v hlavní roli je sice odolné vůči smrti, proti nekonečným a nikam nevedoucím dialogům se však obrnit nedokázalo.

Tarantino si stále stojí za tím, že film nelze vyprávět dle tradičních schémat. Zatímco svůj poslední počin Kill Bill rozseknul na dva samostatné díly, tentokrát ze stejně nepochopitelných důvodů slepil dva filmy dohromady – jeho Auto zabiják a Rodriguezova Planeta teror byly v USA uváděny společně pod názvem Grindhouse. Špatné zkušenosti ze zahraničí (mizivé tržby – film dosud vydělal pouhých 25 milionů dolarů) měly za následek to, že v Evropě jsou snímky uváděny odděleně (Planeta teror má u nás premiéru 23. srpna), což je logické nejen z hlediska ekonomického, ale distributor tak vychází vstříc i divákům, kteří nebyli schopni při nesnesitelné délce filmu (185 minut) udržet pozornost. Navíc pokud byla Planeta teror uváděná v tomto bloku druhá v pořadí, je dosti pravděpodobné, že většina diváků v kině do zahájení jejího promítání vůbec nevydržela.

Název filmu „Auto zabiják“ je dosti zavádějící, a to nejen vůči názvu původnímu (Death Proof značí vlastnost ústředního vozidla volně přeložitelnou jako „smrtiodolnost“), ale především vůči obsahu. Od filmu s tímto názvem bych očekával mnohem větší jízdu – automobilové honičky však tvoří naprosto zanedbatelnou část, zbytek je vyplněn úmornými dialogy o ničem, které šly Tarantinovi vždy nejlíp. Navíc má stále potřebu cpát postavám do úst své znalosti dějin americké kinematografie.

Auto zabiják je inspirováno americkými „béčkovými“ filmy ze šedesátých let, proto mu nebudu vyčítat nereálné motivy (bezedné nádrže aut, prázdné silnice, přihlouplého šerifa, hrdinky vycházející ze souboje bez škrábnutí atd.), které k žánru patří. Od „béčkového“ filmu se ovšem očekává mnohem větší míra stylizace a především více akce na úkor zbytečného diskutování – zde je tomu právě naopak.

Zaráží mě způsob, jakým je film vyprávěn. Jakoby si Tarantino myslel, že mu u diváků projde cokoliv. A tak scény, které by u jakéhokoliv jiného filmu byly označené jednoduše za špatné a nudné jsou v případě Tarantina údajně důkazem tvůrčí originality. Jak si jinak vysvětlit naprosto zbytečnou černobílou pasáž, dokazující pouze to, že film nemusí být jen barevný? Auto zabiják rezignuje na jakoukoliv dramatickou stavbu příběhu – ve výsledku pak vidíme dvakrát totéž – polovinu filmu sledujeme nesnesitelně blábolící trojici dívek, které jsou následně během jediné minuty zmasakrovány zmiňovaným autem a v druhé hodině nás čeká v podstatě totéž pouze s tím rozdílem, že druhá skupina sličných slečen má mnohem více odvahy a kuráže.

První část filmu je opravdu nesnesitelná, než se dočkáme akce, pozorujeme v několika málo záběrech zapadlý bar, kde si kaskadér Mike (majitel auta zabijáka) vyhlédne své oběti. V normálním filmu by tato sekvence netrvala déle než dvě minuty, Tarantino k tomu však potřebuje dobrých čtyřicet minut. Po krátkém masakru se příběh opakuje (auto je opět jako nové). Tentokrát si však Mike nevybral snadnou kořist – slečny jsou totiž stejně jako on kaskadérkami (jak originální) a síly jsou tentokrát rozloženy rovnoměrně. Nakonec posádka jednoho auta dopadne zle a druhá ze souboje vyjde bez jakéhokoliv škrábnutí.

Pokud by vás zajímalo jaké že to filmy jsou vybírány do soutěžního programu v Cannes, tak Auto zabiják je jedním z nich. Je naprosto zřejmé, že v tomto případě stačilo jméno režiséra a samotný film nikdo z pořadatelů ani neviděl. Tarantinova hvězda však pomalu pohasíná – ne nadarmo je podepsán pod dvěma největšími propadáky letošního roku – mimo vlastní Grindhouse se producentsky podílel na Hostelu II. Že by konečně nastal čas brát diváky vážně?