U koho to má Hřebejk dobrý?

Sotva do videopůjčoven dorazil Medvídek, nejproduktivnější domácí režisér obohatil českou kinematografii o další titul. Vítejte v devadesátých letech, kdy se u nás svérázným způsobem rodil kapitalismus, kvetlo podnikání i hazard, lidé v sobě neměli špetku dobrého vkusu a jméno Hřebejk ještě namísto tvůrčí vyčerpanosti a divácké podbízivosti představovalo spíše záruku kvality.

Jan Hřebejk po svém sedmém celovečerním filmu dospěl do stádia životní rekapitulace a uvědomil si, že jeho posledním třem kouskům něco chybí - mimo logickou stavbu příběhu a nenuceného humoru především Petr Šabach, jehož předlohy kdysi nastartovaly Hřebejkovu kariéru. U mě dobrý tak až dojemně vzbuzuje nostalgii po věcech, které jednoduše odnesl čas. A Hřebejkova schopnost natočit film, který neomrzí ani po opakovaném zhlednutí, není výjimkou. Přesto musím uznat, že U mě dobrý (respektive jeho druhá polovina) je tím nejlepším, co v uplynulých pěti letech vytvořil a řadí se tak v jeho tvorbě hned za všechny ostatní Šabachovy adaptace (Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo) a Musíme si pomáhat.

Autor pro své poslední počiny většinou hledá dosti troufalá přirovnání. Zatímco Horem pádem připodobňoval k Magnolii a Medvídka k Americké kráse, svou novou komedii skromně řadí po bok Slavností sněženek. Ať už za inspiraci posloužila klasika hollywoodská či domácí, nakonec z toho vždy byla prachobyčejná Hřebejkovina. Svébytný žánr, jehož užití je jasně vymezeno hranicemi ČR.

Své místo zde pochopitelně mají například Bolek Polívka, Petr Forman či Jiří Schmitzer z Hřebejkovy stáje, ale valnou část obsazení tvoří naprosto neznámá jména, což je přinejmenším osvěžující. Výsledek však dosti podráží snaha o zaplnění dvouhodinového příběhu neadekvátním počtem postav a vykonstruovaných odboček, na jejichž konci většinou čeká prvoplánovitý vtip. Ten například "objasní" i samotný název filmu.

Děj sice nezapře nosnou linii v podobě honu na skořápkáře, hlavní zápletka se ovšem začíná budovat teprve někdy v polovině filmu a ukazuje tak, jak by asi U mě dobrý mohlo vypadat, kdyby scénář rozvíjel jedenou linii a neutápěl se v pestrosti motivů, kterými se snaží příběh naředit. Smysl scény McDonaldu okupovaného partou anarchistů by pravděpodobně nedokázal objasnit ani kouzelník Bolka Polívky, jehož schopnosti jinak ve filmu zachraňují nejednu neřešitelnou situaci.

Zdejší zahrádkářská kolonie čítá nejméně desítku bizarních postaviček střetávajících se nad partičkou mariáše, který v podstatě nikdy nezačnou hrát. Většina z nich si odbude své tři repliky a tím jejích úloha končí. Takto se například záhy rozloučíme se Simonou Babčákovou v roli asexuální ženy, jejíž postava je sice pro děj zásadní, ale na plátně stráví jen pár minut.

U mě dobrý toho nakonec o devadesátých letech mnoho neprozradí. Jan Hřebejk je v navozování atmosféry dosti nekonfliktní a jedinými nositeli svědectví doby minulé jsou tak pouze laciné rekvizity a kostýmy. Jakoby snad jediným odkazem minulosti byl obyčejný lidský nevkus. Nedávnou historii navíc vykresluje prostřednictvím svébytné komunity, která je vůči dobovým změnám zcela imunní a jejíž život dnes může vypadat naprosto stejně jako v roce 1993, kdy se film odehrává.

Nakonec tedy vznikl paskvil, který není ani ryzím Šabachem ani „novodobým“ Hřebejkem a výsledek je spíše hledáním kompromisů mezi klasickým vyprávěním příběhu a nepoměrnou snahou o líčení obrazu doby se všemi jejími neduhy, kde občas probleskne vtip, před nímž by se začervenalo i osazenstvo restaurace čtvrté cenové skupiny.

Podobný podraz, který mají ve filmu na svědomí skořápkáři z Vysočanské tržnice tak Hřebejk připravil i pro diváky. Na první pohled je sice láká na dobrodružnou jízdu z rodícího se pražského podsvětí, té ale předchází hodina líného klábosení u prosluněného břehu Vltavy. U mě dobrý navíc na rozdíl od Pelíšků či Pupenda neodkazuje na období, které by mohla kinematografie se stejným odstupem reflektovat. Vždyť i ta nemožná námořnická trika se ještě dnes najdou v šatníku nejednoho umělce…