Meryl Streep řádí v nejoptimističtějším filmu posledních let, jehož největší předností je nedokonalý zpěv.
Can you hear my SOS?
Mamma Mia! v divácích vzbuzuje poctivé vzpomínky na časy, kdy na parketech znělo disco a pojem muzikál v našich krajích ještě nebyl zásluhou Michala Davida ztotožňován s pokleslou komerční zábavou.
Film s písněmi ABBY nenakládá zdaleka tak samoúčelně jako loni Across the Universe se skladbami The Beatles, což je ovšem také způsobeno tím, že Mamma Mia! je přímou adaptací divadelního představení. Přesto si režisérka Phillida Lloyd dokonale uvědomuje možnosti filmového vyprávění a Mamma Mia! tak návštěvníkům kin nabídne originální scény, které by se na divadelním jevišti nedaly realizovat.
Zatímco tvůrci snímku Across the Universe se domnívali, že postačí filmové postavy nazvat podle jmen zmiňovaných v písních Beatles jako (Hey) Jude či Lucy (in the sky with diamonds), ve filmu Mamma Mia! mají songy ABBY opravdu smysl. Film je nepoužívá jako lacinou kulisu, ale v nečekaných situacích jim dává nový význam. Ačkoliv texty písní pochopitelně nepatří k hlubokým filozofickým úvahám, jejich jednoduchá slova mohou být občas nečekaně působivá. Ať už se ovšem překladatelé činili sebevíce, česká verze bohužel zákonitě musí vyznít stupidně.
Na první pohled prostoduchý děj, kdy Sofie v předvečer své svatby hledá v trojici svých potenciálních otců toho pravého, naštěstí ustupuje do pozadí, aby dal prostor vedlejším postavám. Unylou zamilovanou dvojici (Amanda Seyfried a Dominic Cooper) záhy nahrazuje starší generace, která do filmu vnáší nezbytnou dávku nostalgie. Podstatně větší prostor než samotná nevěsta tak zde získává její matka Donna, s níž jsou spojena i ta nejlepší taneční čísla. Meryl Streep zde opět dokazuje svůj herecký talent, s nímž dokáže obstát v jakémkoliv žánru.
Použití jednotlivých písní je opravdu originální. Hitovku „Mamma Mia!“ tak překvapivě nezazpívá dcera, ale její matka, která v nečekané situaci odhodí veškerou strojenost a upřímně přiznává své pokušení. Jednotlivá muzikálová čísla jsou často na pomezí parodie, ale nikdy nesklouznou k laciné podbízivosti. K vrcholným okamžikům patří například scéna, kdy píseň „Dancing Queen“ v podání Meryl Streep vyústí v demonstraci zdejší ženské síly na přístavním molu.
K překvapivým momentům také dochází, když písně známé z podání zpěvaček ABBY zazní v mužském podání. Pierce Brosnan si zde střihne „SOS“ s takovým nadšením, že mu diváci odpustí i jeho očividné pěvecké nedostatky.
Ačkoliv většina obsazených herců by pravděpodobně neprošla přes první kolo broadwayského konkurzu, jejich nedokonalá intonace dodává filmu až dojemně upřímné vyznění. Výsledek je tak podstatně působivější, než kdyby zpěv dodatečně nahradila dokonalá nahrávka s cizím hlasem. Hudební výstupy z filmu příliš nevyčnívají a výsledek opravdu působí jakoby si postavy s chutí zazpívaly svou oblíbenou písničku. Meryl Streep například představí „The Winner Takes It All“ ve své jedinečné verzi, kdy spíše než jako nedokonale zpívající herečka působí jako dokonale hrající zpěvačka.
Závěrem nezbývá než poděkovat ABBĚ za hudbu a tvůrcům filmu za to, že s ní naložili natolik důstojným způsobem. Thank you for the music, the song I´m singing. Thanks for all the joy they´re bringing…
