Jakkoliv může být oceňování
domácích snímků označováno za nesmyslné, samo o sobě ho neodsuzuji. Když si
mohou ceny mezi sebe nesmyslně v hlavním vysílacím čase rozdělovat zaměstnanci televize Nova, tak proč
by to koneckonců nemohli dělat filmaři. Jednou ročně tak mohou čeští
diváci nabýt dojmu, že u nás děláme filmy, které v mnohém předčí americký
import. Existuje ovšem jedna věc, kterou u nás opravdu dělat neumíme – slavnostní
ceremoniál při udílení výročních filmových cen.
Přenos zachycující okamžiky při předávání Českých lvů právem patří k nejméně sledovaným televizním pořadům roku. Vítěze hlavní kategorie se většina diváků stejně nedočká, protože jejímu vylášení předchází naprosto nesnesitelný dvouhodinový program, který je daleko nudnější než 856. díl seriálu Tak jde čas (pokud ho vidíte při jeho třetí repríze). Televizní diváci se při vší snaze při sledování galavečera nedostanou dále, než za kategorii nejlepší výtvarný počin a jediné, co jim zůstane v paměti, jsou otrávené tváře přítomných celebrit v sále, které právě platí krutou daň za svou nenasytnou touhu dostat se za každou cenu do televizních kamer.
Letošní udílení Oscarů provázely spory spojené se stávkou amerických scénáristů, kdy hrozilo, že k ceremoniálu nevznikne scénář a jeho existence tak bude ohrožena. U nás by se naštěstí nikdy nic podobného stát nemohlo, protože scénář je to poslední, co bychom mohli na Českých lvech hledat. Tentokráte se tvůrci snažili koncepci večera ozvláštnit originálním způsobem, kdy se budou věnovat všem nominovaným (mimochodem tento nápad provázel loňské Oscary).
Nevím, co si od tohoto počinu pan Vachler sliboval. Určitě ne fiasko, ve které se nakonec večer zvrhnul. Ve výsledku se tak na pódiu sešli všichni nominovaní a namísto jednoho nudného a nic neříkajícího rozhovoru následovaly tři rozhovory ještě nudnější a navíc s nulovou vypovídající hodnotou, což je samo o sobě důkazem toho, proč se takovým pokrokovým myšlenkám příště raději vyhnout.
Korunu všemu nasadil značně senilní Pavel Landovský se svým nesouvislým projevem, v němž proklínal ředitele činohry Národního divadla. Přesně v těchto okamžicích by se v době televizní prehistorie střihlo na koťátka. Nejzajímavější na celé akci je to, že Landovský nakonec Českého lva nezískal, takže by se za normálních okolností na pódium vůbec nedostal a přenos by mohl mít o jeden trapas míň.
Celý večer charakterizuje ostuda, jejíž mezinárodní přesah zaručila účast francozských tvůrců snímku Edith Piaf. Naštěstí se ceremoniálu nezúčastnila čerstvá držitelka Oscara Marion Cotillard. Pravděpodobně by se nestačila divit, kam se to dostala. Ženská herecká kategorie smutně poukazovala na budoucnost celé akce, když se do Lucerny mimo Cotillard nedostavily ani Iva Bittová a Daniela Kolářová. Markéta Irglová nejspíš také moc dobře tušila proč raději zůstat v USA.
Český lev se už několik let potácí v krizi a nepřekvapí tedy, že se objevily návrhy na jeho zrušení. Každý, kdo totiž v domácí kinematografii něco znamená už nějakého toho lva doma stejně má. O ceny tak svým bojkotováním nejeví zájem samotní filmaři a už teprve ne diváci, pro které je mnohem efektivnější přečíst si výsledky na internetu, než dvě hodiny sledovat bezradného Jaroslava Duška, který si k moderování pozval slepé či hluché pomocníky, čímž ovšem spíše než na solidárnost symbolicky nechtěně poukázal na to, kdo jediný může přenos bez úhony přežít. Nevidomý klavírista tak namísto obdivu vzbuzoval spíše lítost nad tím, jak se jakožto cvičená opička stal součástí pro něj nepochopitelného bizarního panoptika..
Výsledky letošních Zlatých globů byly z důvodu již zmiňované scénáristické stávky bez jakéhokoliv lesku zveřejněny na webu. V souvislosti se včerejším přenosem Českých lvů mě napadá, že to nebyl zase až tak špatný nápad…
