Marie Poledňáková chce údajně svým filmem Líbáš jako bůh JEN bavit diváky. Ale i k TOMU je potřeba mít alespoň základní představu o vyprávění příběhu…
V roce 2005 se Poledňáková neúspěšně pokoušela zkrotit krokodýly a byla z toho jedna z nejtragičtějších filmových událostí posledních let. Bohužel se tehdy našel dostatek nepoučitelných diváků a autorka se tak navzdory řečem o ukončení kariéry mohla pustit do dalšího opusu, kterým by potvrdila, že její jméno je stále výhodným obchodním artiklem.
Komedie Líbáš jako bůh toho chce říct podstatně více, než se může do dvou hodin nacpat. Splácaný příběh tak vedle čtyř hlavních postav, které společně tvoří podivný vztahový geometrický objekt, nabízí také rozhádanou snachu se synem, zamilovanou babičku a věčně nespokojenou sestru. Většina z nich zde má jasný účel – jednu méně či více vydařenou komickou situaci. Poté, co si postavy odbudou své entrée, film opouštějí a v zákulisí několik desítek minut čekají na to, kdy se je paní Poledňáková opět nesmyslně rozhodne vzkřísit.
Netuším, kde autorka charaktery svých postav odpozorovala, ale v naší galaxii to rozhodně nebylo. Pár, který i po rozvodu obývá společnost domácnost, v podání Bartošky a Magálové ještě působí docela věrohodně. Tato dvojice by navíc v rukou schopnějšího režiséra poskytla dostatek nápaditých situací, které by vystačily na celou dvouhodinovou stopáž. Je tu však bohužel ještě dvojka bizarních postaviček, které do filmu zabloudil ze špatné televizní estrády. Kaiser a Holubová společně vytvářejí jedince s jednání, na jehož interpretaci jsou krátcí i ty nejrenomovanější psychologové. Kde postava v podání Kaisera bere motivaci ke svému jednání, které bohužel tvoří pointu celého filmu, je pro mě stejnou záhadou jako skutečnost, že tak prvoplánovitě komerční záležitost jako Líbáš jako bůh podpořil Statní fond na podporu kinematografie.
Velkým nedostatkem této komedie je také fakt, že každý z herců se rozhodl diváky bavit po svém. Zatímco Jiří Bartoška používá ironické narážky, Oldřich Kaiser předvádí „vylomeniny“ na úrovni nejpokleslejší televizní zábavy a Holubová by za své kreace měla rovnou jít vrátit diplom na DAMU. Tato nevyváženost je však především chybou Poledňákové, která si pravděpodobně při natáčení pod návaly smíchu neuvědomila, že se jí film rozpadnul pod rukama.
Líbáš jako bůh se na první pohled snaží poukázat na nejrůznější formy lásky. Ze všech nabízených možností zde však opravdově nepůsobí ani jedna z dějových linek. Pokud měla Poledňáková opravdu zájem vytvořit Lásku nebeskou po česku (jak se tvrdí), selhala na všech možných i nemožných rovinách. Jediné, co tyto dva filmy spojuje, je píseň od Norah Jonesové. Zatímco v Lásce nebeské však měla dramaturgické opodstatnění, v druhém případě je pouze důkazem toho, že rozpočet byl velmi štědrý.
Celý film mnohem více než komedii připomíná reklamu na mobilní telefony, které jsou zde zdrojem veškerých emocí i humoru. Pokud mají postavy něco na srdci, vyjádří to prostřednictvím textové zprávy, což je pro film ten nejméně nápaditý způsob. Zvonění zde ovšem zazní častokrát, než na telefonní ústředně. A pokud je nouze o humor, stačí sms s vyznáním lásky omylem odeslat na cizí číslo…
Divákům s dostatečnou mírou soudnosti by měla naskakovat husí kůži již při pohledu na odpudivý plakát. Ti nepoučitelní si klidně můžou počkat na televizní premiéru, která bude rozhodně události roku…minimálně pro prodejce reklamního času.
