Román k uzoufání

Tomáš Bařina obohatil Románem pro muže českou kinematografii o nový žánr – komedii postrádající jakýkoliv záměrný i nechtěný humor. Něco podobného tady dosud nebylo.

Udělat z Viewegha něco, co se na první pohled vůbec jako Viewegh netváří, není úplně až tak špatný nápad. Bařina se naštěstí snažil vyhnout prvoplánovým hláškám a pokusil se vydolovat maximum z trojice psychicky handicapovaných postav.  Jeho režijní ambice ovšem těžce narážejí na plytkost předlohy. Bařina totiž zapomíná, že nemá k dispozici předlohu od Shakespeara, nýbrž od prachobyčejného českého lidového vypravěče.

Jeho počínání má nebezpečně blízko k Viktoru Taušovi, který před dvěma lety nešťastně resuscitoval Sněženky a machry. Oba tvůrci dostali k dispozici výsostně komerční produkt se snadno prodejným názvem, jemuž se za každou cenu snažili vtisknout svůj nezralý autorský rukopis. Oba přitom nepochopili, že se od nich očekává masová komedie, a u postav se zaměřili na jejich neexistující psychologickou rovinu. Všichni hrdinové tak více či méně trpí a spolu s nimi i divák, který se do kina naivně přišel bavit.

Román pro muže je ovšem podstatně nesnesitelnější, protože na svého předchůdce navazuje čistě marketingově, a přináší tak zcela nové postavy, s nimiž se nikdo nemůže při vší snaze ztotožnit. Trojice sourozenců přes nebývalou pestrost vzbuzuje jen a jen lítost. Politováníhodný není překvapivě jen umírající asociál Bruno, ale i frustrovaná Aneta a především arogantní Cyril, který dává neustále povýšeně na obdiv svůj majetek a postavení. Naděje, že kdokoliv z nich prodělá sebemenší vývoj hyne po první hodině, kdy se trio v zoufalém tempu plouží do pětihvězdičkového (což je několikrát zdůrazněno) hotelu v Tatrách, kde se koná oslava luxusu a povrchnosti.

Vinen je pochopitelně autor scénáře Viewegh, který stále nepochopil rozdíl mezi knihou a filmem. V druhém případě je k udržení pozornosti potřeba propojit celou tu bezradnost dějovou linií a nějakým způsobem obhájit existenci postav. Románu pro muže však i tyto základní ingredience scházejí.

Po zbytečném retro prologu, v němž jsou neopodstatněně propojeny osudy téměř všech postav, a několika úmorných minutách vyplněných reklamními záběry korun stromů a přesycenou hudbou, se musí od Románu pro muže odvrátit i skalní Vieweghovi fanoušci a pravidelní diváci 3+1 s Miroslavem Donutilem. Mistrovi televizní zábavy se totiž podařilo vytvořit jednoho z nejodpudivějších filmových hrdinů poslední dekády. Jeho Cyril vystupuje jako sebevědomý macho a zcela přitom zapomíná, že vypadá jako odulý arogantní dědek se sex appealem na bodě mrazu, jemuž by při svádění nepomohlo ani kdyby měl na kontě celý státní rozpočet. Scény, kdy s ledovým klidem pronáší nejpřízemnější vulgarismy nebo testuje přípravek na podporu erekce, patří k těm, kvůli nimž je stydno chodit do kina.

Vypravěčské potácení odnikud nikam, kdy jde jen o to, jestli se Bruno konečně vyspí s najatou striptérkou, zachraňuje jen žárlivý Jan Budař, který se vydává do Tater svou špinavými penězi vykoupenou přítelkyni zkontrolovat. Společnost mu přitom dělá roztomile nechápavý fotbalista neodolatelně ztvárněný Filipem Čapkou. Oba ovšem do uzoufaného podobenství o nespravedlnosti lidského bytí zabloudili ze žánrově zcela odlišného románu.

Nic naplat, sledujeme komedii, která má potřebu ukázat život v celé jeho šíři. Román pro muže tak vedle slastí v podobě hýření penězi a sexuálních radovánek pamatuje i na utrpení v té nejbanálnější podobě. Ani finální scéna z pohřbu (pro příběh stejně postradatelná jako prolog) diváky nedojme. Tehdy už jsou totiž dávno přesvědčeni o tom, že hrdinové z pera mistra Viewegha hynou nejpozději se závěrečnými titulky.

Pokud máte prostý vkus jako hlavní hrdina a stejně jako on se spokojíte pouze s tím nejlepším, Román pro muže si s klidem nechte ujít. Rozhodně se totiž nejedná o pětihvězdičkovou záležitost.