Renč č.7

Zatímco v lednu Filip Renč marně lákal diváky na adrenalin, nyní těžce pokouší jejich trpělivost.

Hlídač č. 47 je sedmým filmem v kariéře Filipa Renče. Ta dokumentuje smutný vývoj kdysi údajně talentovaného režiséra, kterého přesvědčení o vlastním a talentu a touha po (komerčním) úspěchu přivedla na scestí. Autor urazil od svého debutu Requiem pro panenku k Na vlastní nebezpečí opravdu pořádný kus cesty, ale bohužel špatným směrem. Hlídač č. 47 mohl v jeho tvorbě znamenat symbolický odraz ode dna. To by ho ovšem nemohli zcela pohřbít někteří herečtí představitelé. A shodou okolností titíž, kteří dokonale potopili posádku raftu v předchozím Renčově filmu. A to už opravdu nelze považovat za náhodu.

Komorní příběh z českého pohraničí 20. let, v jehož ústředí stojí milostný trojúhelník, bohužel nikdy nemůže fungovat v případě, že jsou dva jeho úhly „tupé“. Jediným funkčním vrcholem tak zůstává Karel Roden v roli Josefa Douši, který má dostatečné charisma na to, aby ustál i otravné dialogy, které neustále musí pronášet svým vnitřním hlasem. Jeho veškeré úsilí však nemá opodstatnění, když se vedle něj objeví Lucia Siposová (nebo snad Šipošová?), která nedokáže přesvědčivě zahrát ani orgasmus. Ta společně s Václavem Jiráčkem nejvíce připomíná nešťastný pár z Brabcova Máje – oba jsou úžasně fotogeničtí, ale jejich kouzlo pomíjí, jen co otevřou ústa.

Drama, jehož vyznění závisí výhradně na hercích, tak bohužel postrádá svůj smysl, protože opravdový herec je zde jediný, a to Roden. Žádná z vedlejších postav navíc nevybočí ze stereotypu pochmurného nepřístupného starousedlíka a ženy se zde zjevují jen u příležitosti obecních pohřbů.

Filip Renč prokazuje podobně smutný konec jako Jan Hřebejk. Oba patrně strávili příliš času režírováním reklamních zakázek a nakonec tak jednoduše nedokážou utáhnout celovečerní film. Zatímco Hřebejk si v současné době vypomáhá rádoby vtipnými scénkami, které naprosto nesouvisí s dějem, Renč si vystačí s donekonečna se opakujícími hezkými záběry prostředí. Hlídač č.47 v tomto ohledu dokonce ještě předčí Na vlastní nebezpečí. Film tak ve snaze o působivé obrazy naprosto zapomíná na to, že se v něm má vůbec něco dít. Vlaky zde projíždějí snad ve větší frekvenci, než na pražském hlavním nádraží, protože to jednoduše vypadá hezky. Stejně tak zasněžená krajina, díky níž zde lze jen těžko vnímat časový posun.  

Čas je vůbec Renčovým největším nepřítelem, tedy pokud jde o vystupňování pointy. Zatímco zásadní prozření hlavního hrdiny se odehraje během několika málo minut, nikam nevedoucích scén je zde více než dost. Stačí zmínit Doušovy vzpomínky z války, které stejně jako v případě Bathory mají mnohem větší dopad na rozpočet než samotný děj. Pokud by byl Hlídač č.47 o půl hodiny kratší, rozhodně by mohl být pro diváky snesitelnějším. Stejně tak by byla působivější hudba Jiřího Škorpíka, kdyby s ní tvůrci více šetřili.

Pokud je na tvorbě Filipa Renče něco sympatického, pak pouze snaha o žánrovou rozmanitost. Autor už si vyzkoušel drama, komedii, muzikál i akční film. Hlídač č.47 má však oproti jeho předchozím snímkům jednu obrovskou nevýhodu -  v roce 1937 už jej zfilmoval Josef Rovenský. Pokud lze tedy nějaký Renčův výtvor považovat za zcela zbytečný, pak je to právě tento…