Bolek Polívka si hraje na
Napoleona, Jana Doleželová na Francouzku, plastové lebky na pozůstatky padlých
bojovníků, Eva Papoušková na filmovou scénáristku, Dušan Klein na filmového
režiséra a nevydařená vesnická fraška na lidovou komedii o česko-francouzském
přátelství. Kdyby ovšem Svatba na bitevním poli překročila hranice Francouzské
republiky, čekala by nás odveta v podobě vyhlášení války za zneuctění
národních dějin.
Filmová melancholie podle Dušana Kleina
Dostatečným varováním je už samotný plakát k filmu, který v podivné koláži nerespektující pravidla perspektivy ukazuje Bolka Polívku žmoulajícího rohlík, jeho alter-ego v kostýmu francouzské armády, zadumanou Janu Doleželovou, starožitný gramofon, historickou bitvu a poletující rogalo. Samotný film je v podstatě stejně nesourodou směsí figurek s nepochopitelným jednáním, šablonovitých vztahů mezi nimi a několika dramatických okamžiků okořeněných humorem, pro který městské obyvatelstvo nemá dostatečně vyvinutý smysl.
Mezi množstvím nedotažených a neopodstatněných nápadů ve Svatbě na bitevním poli zaujme především ten, kdy místní traktorista na přilehlé mezi zjistí, že se v těchto místech z nevysvětlitelných důvodů zastavil čas. Pro film, jehož scénář vznikl před patnácti lety, je to více než symbolické. Čas se ovšem řítí kupředu nezadržitelnou rychlostí a Eva Papoušková mezitím stačila vytvořit oblíbený televizní seriál Pojišťovna štěstí.
Pokud její scénář ležel patnáct let na dně šuplíku, mělo to asi své opodstatnění. Dnes už filmy vypadají trochu jinak, a byť by u nás za patnáct let nevznikl jediný nový scénář, nebyl by to dostačující důvod k tomu, aby se Svatba na bitevním poli realizovala. Výsledek nakonec působí dojmem, že si paní Papoušková během psaní jednotlivých obrazů stačila odskočit tu k plotně, tu k několika dílům Pojišťovny štěstí a poněkud při tom pozapomněla, v jakém rozpoložení své postavy naposledy opustila.
Další hřebík do rakve pak tomuto filmu uštědřil Dušan Klein, který by si měl uvědomit, že časem se jeho jméno v titulcích může stát spíše výstrahou než lákadlem. Totální selhání nastalo při volbě obsazení, kdy nezapře poplatnou touhu zavděčit se televizním divákům. Ve filmu se tak objevují důvěrně známé seriálové tváře, jejichž herecké nedostatky jsou přímo úměrné rozdílu ve velikosti televizní obrazovky a filmového plátna. Herectví ve filmu nejlépe vystihuje hláška jedné z hrdinek, která navrátivšího syna správce bitevního památníku komentuje slovy: „Klidně by to mohl být herec, má krásné vlasy a auto!“ Zdá se, že tato kritéria byla v mnoha případech opravdu dostačující.
Svatba na bitevním poli své hrdiny prezentuje bez jakékoliv snahy o poodhalení jejich jednání a při líčení tak postačí zahnojené montérky, prázdné sklenice od piva a žabomyší spory. Děj je tvořen především dvěma událostmi – slavnostním odhalováním kašny v sousední vesnici, které místní starosta po urážce své cti bojkotuje, a chystaná svatba již místního navrátilce a jeho francouzské snoubenky. Celou vesnici tvoří vskutku pestrá sebranka, nad jejímž složením občas zůstává rozum stát – ochotnický vojenský pluk v čele se starostou – Napoleonem, pokrývač libující si ve výškách, senilní dědek zdobící svou chatrč lidskými pozůstatky, traktorista a potomek šlechtického rodu v jedné osobě, bezdomovec, nešťastné a hloupé ženy a v neposlední řadě francouzští návštěvníci.
Postavy jsou nesmyslné už samy o sobě, jejich (ne)herečtí představitelé je ovšem občas dokáží posunout do zcela jiné dimenze, kde jsou výrazy jako přirozenost a logika naprosto neznámým pojmem. Za všechny jmenuji například Janu Doleželovou (Miss ČR 2004) v roli francouzské nevěsty, která je schopná pateticky slibovat celoživotní oddanost s česko-francouzským slovníkem v ruce a záhy svému milovanému partnerovi ukázat záda, jen co se její rodiče objeví ve dveřích. Jana Doleželová je navíc stejně tak přesvědčivou francouzkou jako Roman Vojtek farářem. Vyloženě na odstřel je pak trojice dívek představující starostovy dcery. Děvčata nepobrala příliš krásy a o hereckém talentu nemluvě. Navíc se na nich velice vyřádil kostýmní výtvarnice, když je při cestě na diskotéku navlékla do modelů, které by mnohem větší úspěch sklidily na koncertě Michala Davida v období jeho největší slávy.
Chvíle utrpení nastávají, když se film odchyluje od své komediální podstaty a snaží se těmi nejotřepanějšími postupy řešit vztahy nešťastných venkovanů. Těžko říct, zda-li je horší, když postavy promlouvají naprosté nesmyly, nebo když mají pouze nařízeno na sebe zamilovaně hledět. Scéna, kdy se farář při hrabání sena „omylem“ dotkne ruky své sexuálně frustrované sousedky, je vyloženě z těch, při kterých až zamrazí z naivní tuposti, která vlastní jihoamerickým telenovelám.
Při psaní scénáře se nejspíš autorka řídila heslem „lásce neporučíš“ a vytvořila tak ty nejméně pravděpodobné varianty milostných vztahů, když místního playboye (Miroslav Šimůnek) dala dohromady s o dvacet let starší starostovou ženou (Zlata Adamovská) a francouzskému turistovi přisoudila jako objekt touhy snad tu nejméně přitažlivou ženskou z celé vesnice.
Pokud má Svatba na bitevním poli občas nějakou atmosféru, pak je to jedině zásluhou hudby Karla Holase. Dostatečnou odměnou mu budiž scéna „ze života“, v níž se farář při práci na zahradě ptá, zda-li může z magnetofonu na okně nechat hrát Čechomor.
Reklama má ve filmu vůbec značný prostor a kameraman Petr Beňa ji v tomto ohledu vychází velice vstříc, když dává logům sponzorů občas v obraze větší prostor než samotným hercům.
Každá vojenská bitva je v jednom ohledu spravedlivá – má své poražené, jejichž jména upadnou v zapomnění a čest zůstane navždy zadupaná na bojišti. V případě Svatby na bitevním poli je prohra tvůrců naprosto evidentní, přesto hrozí, že v budoucnu dostanou příležitost své (ne)schopnosti zopakovat.
