Vladimír Drha natočil film o srpnu 1968, kdy se vlastně nic
zvláštního nestalo.
Naplánovat premiéru filmu o sovětské okupaci na rok, kdy si připomínáme její 40. výročí, je v podstatě jedinou funkční myšlenkou, kterou tvůrci Anglických jahod prokázali. Vladimír Drha však dokázal toto atraktivní téma naprosto znevážit podprůměrným televizním snímkem, který je stejně nepochopitelný jako jednání jeho hrdinů.
Zatímco venku se píší dějiny, postavy Anglických jahod setrvávají převážně ve dvou interiérech. Pokud se tedy snímek pokouší zachytit skutečné napětí, činí tak prostřednictvím archivních záběrů. Obraz se tak občas zastaví o ztrácí barvy, a nastává umělecký střih, který působí jako když divák přepne z Velmi křehkých vztahů na dokumentární cyklus programu ČT2. Tato technika ve skutečnosti není ani tak výsledkem autorského záměru jako nedostatečného rozpočtu. Anglické jahody jsou důkazem toho, že k navození dobové atmosféry opravdu nestačí zapůjčit z vojenského muzea dva vozy a čtyři uniformy.
Snímek se soustředí na vztah Tomáše a Táni, kteří 21. srpen roku 1968 stráví v lesní chatě, kde se shodou okolností ukrývá sovětský dezertér. Základní konflikt je tedy nastolen, ale bohužel nikam nevyústí. Postavy totiž nedokáží projevit jakékoliv emoce a dlouhou chvíli si zkracují neustálým diskutováním.
Přítomnost sovětského vojáka v Praze je pro Tomáše stejně samozřejmá, jako když se dozví, že jeho milá čeká dítě s jiným mužem. Táňa pro změnu namísto výčitek trvá na tom, aby ji Tomáš v posteli obrátil naruby, což by patrně mělo způsobit samovolný potrat. A když se Tomáš dlouho nemá k věci, stačí se ještě vyspat se zbloudilým vojínem, který v osudových okamžicích cituje verše ruských klasiků. Mezitím na Václaváku teče krev… pochopitelně v černobílém provedení.
Další dějová linie se odehrává v pražském bytě, kde starší generace sleduje aktuální informace v televizi, přičemž stačí řešit konflikty své vlastní domácnosti. Viktor Preiss a Nina Divíšková se mohou snažit sebevíc, ale jejich postavám někdo bohužel zapomněl dát jakýkoliv smysl. Pavla Tomicová v roli matky je bohužel celou dobu nucena potlačovat svou komediální polohu a působí tak poněkud křečovitě. Všechny postavy spojuje bezradnost, kterou má však bohužel namísto sovětské armády na svědomí autor scénáře.
Hrdinové Anglických jahod se tak bezmocně potácejí příběhem, a to ať už jde o jejich fyzické přemísťování či ryze vnitřní pochody. Jednotlivé obrazy na sebe totiž příliš nenavazují obsahově ani čistě technicky (počasí zde opravdu vytváří divy), a ve výsledku tak není zřejmé v jakém časovém rozmezí se děj vlastně odehrává.
Záhadou zůstává jak se podařilo Anglické jahody zrealizovat, když jejich nedostatky musely být mnohem dříve, než se dostaly na negativ, evidentní ze scénáře. Jedinou pozitivní věcí celého díla je tak píseň Malčik od Tomáše Kluse, která zazní při závěrečných titulcích. Než k nim ovšem dojde, film ji dokáže dokonale zprotivit samoúčelným použitím při každé příležitosti, kdy postavám docházejí slova.
Anglické jahody jsou dokonale nefunkčním dílem, ve kterém nemá pořádný smysl ani samotný název. Leda, že by se tvůrci inspirovali u amerických Zlatých malin. V obou případech jde o bobule, které jsou spojovány s audiovizuálním odpadem.
Pokud má tedy někdo potřebu prostřednictvím filmu autenticky prožít události srpna roku 1968, stále má jedinou možnost – sáhnout do filmového archivu, stejně jako to udělal Vladimír Drha.
