Once/Jednou... a dost

Před irským filmovým zázrakem o vztahu mezi pouličním muzikantem a českou emigrantkou padla Amerika na kolena. Je příčinou úspěchu Once opravdu jeho kvalita nebo měl prostě jen to štěstí, že si ho kritici, unavení dalšími (a dražšími) pokračováními hollywoodských spektáklů, vůbec všimli a navzdory jeho zřejmé nedokonalosti ho vyzdvihli do filmových nebes? Once je určitě zajímavým počinem, k zápisu do dějin kinematografie mu však mnohé schází.

Miluješ ho? Miluji Tebe...

On je opravářem vysavačů, brázdící ve volném čase s kytarou dublinské ulice, se snem o kariéře úspěšného hudebníka. Ona emigrantka, zastávající ty nejpodřadnější práce, snící podobně jako Iva Bittová v Tajnostech o pianu. Na rozdíl od ní si je však vědoma toho, že ho nikdy mít nebude. Oba řeší, jak si vydělat na živobytí, oba mají nevyřešené vztahy z minulosti a oběma stačí ke štěstí opravdu málo. Přesně takový je i celý film – vystačí si se dvěma postavami a několika písněmi k tomu.

Once je křehkým filmem o niterných citech, těmi nejúspornějšími prostředky vytvářející originální atmosféru. K cílenému efektu nepotřebuje atraktivní exteriéry, herce, profesionální techniku a v podstatě ani obraz sám o sobě. Veškeré emoce zajišťují tklivé písně Glena Hansarda a vizuální stránka zde tak má pouze doplňující funkci. Ono někdy může být působivější v kinosále zavřít oči a nechat se unášet srdcedrásající melodií, než pozorovat školácky natočené melodrama.

Snímek vyvolává velmi intenzivní dojem z každého citového záchvěvu bezejmenných hlavních hrdinů. Respektive ten dojem vyvolává pochopitelně hudba – nepodbízivá, nenápadná a přitom maximálně účinná. Taková měla být pravděpodobně i obrazová stránka, která při své snaze o nenápadnost absolutně nevyužila jakékoliv možnosti filmového vyprávění. Už počáteční scéna, popisující pouliční honičku, porušuje snad všechna kameramanská pravidla. Možnosti narušení prostorové a časové kontinuity střihem je zde také využito jen výjimečně.

Once ovšem nejde o filmařské kvality. Pokud by měl v tomto případě režii na starost student prvního ročníku Famu či cenami ověnčená filmová legenda, výsledek by pravděpodobně dopadl podobně. Hansard ani Irglová samozřejmě nejsou žádní výjimeční herci. Umí výtečně zpívat a to zde stačí. Irglová navíc může skrýt své herecké nedostatky v úmyslně nedokonalé angličtině. Jak zoufale by mohl film dopadnout, nebýt účinných písní, dokazují její strojené dialogy s matkou v češtině.

Pasáže, při nichž zaznívají písně, jsou občas nasnímány z jediného záběru, ačkoliv dosahují i pěti minut (duet v obchodě s hudebninami, noční cesta Krylové s discmanem). Paradoxně jsou však tyto filmovým pohledem a střihem nejméně dotčené pasáže nejpůsobivější, čehož je ovšem docíleno také tím, že jsou zde použity ty nejvýraznější písně.

Schéma filmu je velice prosté a dokazuje, jak celkový výsledek závisí na hudbě – píseň o samotě, píseň o zamilování, píseň o milostném vyznání, píseň o zúčtování s minulostí, píseň o naději a píseň o zamilování, tentokráte s jiným účinkem. Hansardovy texty jsou však dosti univerzální a jejich význam umožňuje individuální interpretaci. Jedno se však hudbě upřít určitě nedá - pohladí, zamrazí, dojme a především diváka natolik uspokojí, že přestane vnímat ostatní nedostatky. Díky tomu jsem ochotný Once odpustit i sladkou tečku v závěru, jakou by se na papír neodvážila zaznamenat ani samotná královna červené knihovny Danielle Steelová.

Ať si tento snímek klidně odnese Oscara za nejlepší hudbu i píseň dohromady. Ze srdce mu to přeji. Nezaslouží si ale takové nadhodnocování v rámci jeho celkového ztvárnění. Ačkoliv je zde zvuková stránka vynikající, obrazové pojetí je ukázkou toho nejamatérštějšího přístupu. Obdivovat hudební film jen za dobrou hudbu je asi stejně tak neobjektivní jako oceňovat animovaný film jen proto, že má kvalitní grafiku.

Nebývale pozitivní přijetí Once je pro filmové řemeslo v podstatě smutnou zprávou. Dokazuje, že stoletý vývoj kinematografie můžou filmaři klidně hodit za hlavu a triumfovat s nejbanálnějším způsobem vytvořeným snímkem…pokud ovšem mají k dispozici ty správné melodie.

Steven Spielberg po projekci prohlásil, že Once mu poskytl inspiraci na celý rok. Mně osobně film připravil devadesát příjemných minut v kině. Ty by mi ovšem stejně tak zaručily Hansardovy písně samy o sobě. A pokud bych při nich sledoval Once nebo hleděl do stropu je naprosto jedno.